Je páteční večer. Já před chvilku dovařila jahodové knedlíky z tvarohového těsta, uklidila kuchyň, v televizi dávají Vesničko má středisková a já dostala chuť se na tuhle českou klasiku v klidu podívat. Čekám až mi přijede nákup, jelikož jsem se rozhodla se dnes neotavovat s velkým nákupem, taháním těžkých tašek, ale Košík mi ho hezky doručí až ke dveřím bytu. Jaká to krásná páteční pohodička.

No, a když mám ten čas, rozhodla jsem se do sepsání prvního tématického článku, na který se chystám už asi měsíc, ale teď nadešel ten správný čas, kdy si k tomu můžu v klidu sednout a psát.

Už to bude rok a pár týdnů, co jsem poprvé začala chodit cvičit se svým trenérem. Za ten rok jsem se neskutečně změnila. Jak vzhledově (přeci něco málo se mi povedlo za ten rok zhubnout), tak i mentálně (před rokem jsem pohyb a celkově sport nesnášela, teď si bez něj nedokážu představit život). Za ten rok jsem se naučila spoustu užitečných věcí. Naučila jsem se spostu cviků, o kterých se mi ani nezdálo a to především s vlastní vahou. Naučila jsem se zdravě stravovat a rozvrhnout si jídlo a celkově denní příjem tak, aby vyvážený bohatý a aby plnil to, co má.

V poslední době jsem ale cítila, že už se pod vedením trenéra necítím komfortně. Začala jsem zjišťovat, že s několika (pro mě závažnými "postupy") s ním nesouhlasím a že celkově jeho klienti a on sám po všem tom cvičení nevypadá, tak jak bych osobně čekala, že by cca vypadat měl. A nakonec jsem se rozhodla k tomu, o čem jsem už dlouho přemýšlela. Jako s trenérem jsem s ním ukončila spolupráci a rozhodla se, že se do toho pustím sama. Navíc už mě několik měsíců lákalo poprvé vkročit do opravdové posilovny a mučit se na strojích. Dalším krokem byly finanční náklady. Jemu jsem za hodinu cvičení platila 500,- a prostě to díky náročnosti na finance víc, jak jednou týdně nedávala. Teď deset vstupů bude stát 700,- a já tak můžu zařadit tréninky dvakrát týdně.

Vlastně na to úplně sama nebudu. Já umým plno cviků s vlastní vahou a kámoška zase chodila nějakou dobu do posilovny s trenérkou. Každá tedy umíme něco a myslím, že takhle můžeme udělat super dvojku, protože každá umíme něco. Já se budu cítit svobodnější a budu si moct jet všechno, tak jak já budu chtít. Ta svázanost mi už delší dobu vadila. Navíc si chci na jaře dělat kurz na trenéra fitness, a tak mám nejvyšší čas začít sama. Nerada bych, aby nastoupila do kurzu, začali s praxí a já v tu chvíli posilovnu viděla poprvé v životě.

Na jednu stranu se bojím, že mi to nevydrží, že nebudu mít takovou páku, že musím chodit, ale pokud nezkusím, nezjistím to nikdy. Navíc mi bylo řečeno, že kdykoliv bych se chtěla poradit nebo vrátit k tréninkům, tak můžu. Byla bych hloupá, kdybych to v tomto případě alespoň nezkusila. Pokud to zvládnu, budu zase o něco víc silnější. Teď jsem sice už přes měsíc necvičila. Nejdřív to volejbalové zranění, ale už to s kámoškou řešíme. Naše vyhlédnuté fitko bude ale před prázdniny zavřené, takže nám to trošku hatí plány, ale chceme se mezitím vrhnout aspoň na in-line brusle, tenis atd. Navíc videí na internetu je také dost, a tak se budu snažit přes prázdniny dokopat k cvičení podle videí. Musím. Budu si k tomu muset vypracovat nějaký rozvrh, abych měla jasně dané kdy a nemohla se vymlouvat.

Navíc mám ze sebe hroznou radost, že jsem se k tomu dokopala. Sice už uteklo asi měsíc od toho, co jsem to trenérovi řekla, ale i teď mám stále furt tu stejnou radost. Tak mi držte palce, ať to nedopadne tak, že ze mě zase bude prvotřídní povaleč.