Je to divná doba. Ještě před měsícem jsem se smála lidem, co v lekárnách nakupovali roušky a šíleli, když je lékárna neměla. Už se nesměju. Doma mám už od mamky i svoje dvě ušitý. jsem zabedněná doma, vycházím jen když je to nutné a do toho chytám ponorku.

Tento týden jsem skončila v práci a na začátku dubna možná nastoupím do nové, pokud to vyjde. O tom ale budu informovat, až to bude jisté. Virus mi ale celou situaci ohledně práce dost zkomplikoval. Jednak mi náboráři rušili pohovory a jednak ani já sama za této situace nikam chodit nehci, kor do uzavřených officů. No uvidíme, co vyjde... nebo nevyjde...

Pokud jste šílený hypochondr, jako já, tak vám asi nemusím popisovat, jak mi je. Snažím se být optimistická, ale z části to skřípe. Prostě se bojím. Nechce se mi věřit, že většina má jen ten lehký průběh, ale co kdybych já zrovna měla ten horší? Navíc by mě nechtěli testovat, protože nejsem kritický pacient, co byl zahraničí nebo byl s někým v zahraničí v kontaktu. Ono se od toho ani snad nedá odpoutat, je to všude. Na druhou stranu o tom nechci číst, ale miluju zkoumání všemožných grafů a statistik. Vlastně díky tomu zjišťuju, jak moc mě baví zkoumání údajů v grafech a hrabání se ve statistikách. Asi jsem úchylná! :-D Jako kdyby mi ta diagnóza hypochondra nestačila.

Smrdím zavřená doma. Do obchodu chodím jen v přípdě nutbnosti, pokud to jde, tak objednávám rozvážkový nákup. To ale pokaždé nevyjde. Doma preventivně jednou denně beru veškeré kliky sanytolem. Ruce si myju víc než normálně... i normálně si je myju dost. Navíc se mi včera díky špatnému sezení u počítače zablokovala hrudní páteř a bolí mě naprsou. Takže nejdřív mi určitě nastupoval koronavirus, potom to byla asi srdeční příhoda a zakončila jsem to plicní embolií. K psycholožce se teď taky nedostanu.

Jsem ráda, že teď až do konce března můžu být zavřená doma. Co budu dělat pak, netuším. Asi začnu trénovat zadržování dechu... to až poté zase budu muset cestovat mhd, protože do konce měsíce tohle nepřejde. Vždycky jsem se bála, že zažiju válku, že budu mít strach, jít ven a naprosto obyčejné věci mi budou vzácné. Naprosto obyčejné věci, co mě předtím otravovaly, mi teď chybí. Chybí mi přiblblé zprávy na Nově o koťátkách a štěňátkách. Štve mě, že se jen tak nemůžu jít kouknout do drogerky.

I loučení v práci bylo divné. Celý barák prázdný, nikdo si s vámi nepodá ruku, nikdo se s vámi moc dlouho nezdržuje. Divné. Smutné. Nevím, jak víc to popsat. Třeba o to lepší bude nástup do nové práce. Kdo ví.

Tak ať to všichni přežijeme vezdraví. Ať je to všechno brzo za námi. Ať jsme zase všichni volní. Ať už je líp, ale jaký si to uděláš, takový to máš... jenže mně to teď nějak nejde...