Luckyho jsme si přivezli před devíti lety. Vlastně pár týdnů poté, co jsme přišli o našeho prvního psa Ferdu, kterého jsem dostala ke svým osmým narozeninám a přišla chvíle, kdy jsme ho museli nechat uspat. Nejdříve jsme chtěli nového chlupáče až za pár měsíců, ale prostě to nešlo. Dům byl prázdný a mamka to dlouho nevydržela a a začala pátrat po novém. Dala ji o tobě vědět jedna z jejích nejlepších kamarádek, že její mamka se teď stará o psa, kterého si nechat nemůže a hledá někoho, kdo by se o něj mohl postarat, než zavolá do útulku, aby si ho odvezli.

Byl jsi černej chlupáč, strašně zarostlej, že ti nebylo vidět do očí, ale něco nás s mamkou natolik okouzlilo a jelo se pro tebe. Táta o tobě nejdřív nechtěl moc slyšet, protože na něj bylo po Ferdovi moc brzo. Přece jen, byl s námi čtrnáct let, ale máma si stála za svým.

Jela jsem s ním tedy s mamkou a s námi jela právě i ta její kamarádka, protože předávat nám ho neměl nikdo jiný, než její mamka. Bylo ještě dost chladné počasí, ale už začínalo svítit sluníčko. Cesta rychle utíkala a já se na něj hrozně těšila. Byl náš, hned co nás viděl se hnal za náma. Věděli jsme, že jeho si vezmem. Byl kouzelnej. Sice byl strašně zarostlej, jestli si dobře pamatuju, tak ani zrovna nevoněl, jako čerstvě vykoupaný pejsek, ale měl v sobě něco, co nešlo opustit. )

Mamka řídila, kamarádka jela na spolujezdci a já s tebou seděla vzadu na dece a utěšovala tě. Cesty autem nikdy nebyly tvoje oblíbené. Začalo se vymýšlet méno, protože nikdo neděl, jak se jmenuješ a odkud pocházíš. Stříleli jsme různá jména od boku a najednou mámina kamarádka "A co kdyby to byl Lucky?" S mamkou jsme se zarazily "Lucky? Proč Lucky?"...."Měl prostě štěstí, vy jste si ho vzali. Lucky, jako šťastný." Jeho jméno, tvoje jméno bylo na světě. Lucky.

Doma to napadlo tak, že tátu sis namazal na chleba ještě to odpoledne. Nechtěl to nejdřív moc dávat najevo, ale to je přesně on, ale bylo vidět, že ho máš. A získal sis všechny, hodně rychle. Největší osobní kouzlo asi projelo mezi tebou a bráchou. Byli jste na sobě tak zvláštně napojení a brácha si tě k sobě připoutal city, které v takové míře k žádnému jinému zvířeti nechoval. Získal sis i Jakuba. Jakub moc zvířata nemusí, psů se bojí. Ty sis zvládnul omotat i jeho. První pes,  za ta léta, na kterého se Jakub vlastně i těšil a měl a má tě rád. Já to vím, cítím to.

Nachodila jsem s ním spousty procházek. Když jsem se občas s našima pohádala a neměla jsem chuť se s nimi bavit, jela jsem tam kolikrát i jen proto, abych pozdravila Luckyho. Aby mě viděl, abych já viděla jeho. Byl to neskutečnej pes. Bylo to psisko dvou tváří, jelikož neostříhaný jevil dojem spíš pudla, kdežto ostříhaný to byl knírač. Byl to můj mončičák, který vás tlapama obejmul a každýho chtěl umazlit k smrti. Spousta psů je jako "Hej, tady jsem. Jsem tady! Hele! Koukej! Tady! Tady!" Lucky byl něco jako "Ahoooj, poooojď, já tě chci obejmout." Když jsme přijeli, běhal jako šílený po zahradě a metal osmičky. Tenisáky moc nenosil. Donesl ho jednou dvakrát a pak ho běžel hodit do rostí, kde se nikomu nechtělo hrabat. Miloval sýr. Často poznal z pelechu ten zvuk, kdy otvíráte nový plátkový sýr a přiběhnul. Sýr byl jeho. Viděla jsem ho naposledy minulý týden, když jsem k našim vezle poprvé jídlo a táta ho na mě vypustil. Podrbala jsem ho, poňuchňala a nikho nečekal, že ten večer jsem se s ním viděla naposledy.

Včera ráno mi mamka píše, že je na tom Mončičák nějak špatně a jedou hned na veterinu. Leží, nereaguje na ně a nezvedá hlavu, ač je ráno vždycky vítal. Zavolá mi potom, až bude vědět. Ta doba byla neskutečně dlouho, ale netrvalo snad ani půl hodiny a volala zpátky. Verdikt zněl, že má vnitřní krvácení a musí hned na operaci, vypadá to na nádor. Jestli bude na slezině a dokážou ho vzít, bude to tak na půl roku, pokud je na játrech už ho jen uspí. Tak moc jsem sobecky prosila, aby to vyšlo, aby tady bylo ještě půl roku, ale ty jsi se rozhodnul jinak. Asi ses bál, že by to mohlo bolet a vědomí, že se brzo vážně budem loučit by bylo asi ještě horší. Mamka mi volala o pár hodin později, že to Lucky vzdal. Nádor už byl až na játrech a i přes krevní transfúzi jim umřel na stole, prakticky vykrvácel. Nedalo se nic dělat. A ve mně něco puklo a rozlomilo se to.

Mončičáku, byl si skvělej. Hrozně to bolí, ale i přes to, jak drsný to bylo, a jak rychlý to bylo, začínám cítit, že takhle to bylo lepší. Díky ti, že jsi tady byl. Díky ti, že jsem s tebou mohla prožít to všechno. Díky ti, že sis obmotal i Jakuba a že ses nenechal, když jsi možná poprvé cítil, že to bude možná trošku práce. Dostal si ho ale. Zlomil jsi tady několik obrovských srdcí, ale asi to muselo být. Děkuju i tobě Ferdo, protože věřím, že jsi nám ho poslal. Teď už jste spolu. Doufám, že si budete rozumět, protože oba dva jste byly skvělý a předali jste to, co jste předat měli.

A vám všem se jen okrakově omlouvám, jestli tam najdete nějaký menší či naprosto strašný chyby. Nemám sílu to teď po sobě číst a nevím, kdy ji mít budu. Tohle ale ze sebe vylít potřebuju. Takřka na ten text nevidím... Věřím, ale že ani pauza tady nebude. Musím něco dělat, nemyslet jen na to.