6. 11 2013 | 11.46
PŘIZNÁNÍ
Nepočítám už,
kolikáté dno
kolikáté lahve
jsem už dnes viděla..
Nepiju ze zoufalství!
Chlastám přímo z nutnosti
pořádně zmáčet a nejlépe rovnou utopit
všechen ten halekající šum v mojí hlavě..
Piju taky, abych nemusela mluvit,
nechci už nikomu vysvětlovat vůbec nic,
nestojím o lidský zájem, vyvolaný dojmem
že se poddávám..
Nestojím o dotazy v kostýmu Pochopení,
vyřčené pro pocit, jaké to je, býti přítelem,
všemi těmi supy, větřícími brzkou oběť,
čerstvou mršinu..
Piju abych ani nebyla schopna mluvit,
z posledních sil ovládám to nutkání,
poslat všechny, tam kam patří,
a tím místem není prdel, je to ale jenom kousek vejš..
Piju, naučila jsem se chlastem ředit myšlenky,
zcela nestravitelné ve své plné síle
a přitom dennodenně si zakazovat,
to ze sebe vyzvracet, pustit všecko ven..
Piju, páč se sama trošku topím,
po krk v jatkách vlastní bolesti,
co mě lákají bez ústání,
na to, jak snadné je všecko vzdát...
Piju defakto jen z pudu sebezáchovy, z touhy ještě někdy chvilku žít, ač jsem naučená prohrávat..