My dnešní senioři, jsme natolik usmýkáni posledními dvaceti roky obecně a všemi těmi novo-ismy zvláště, že sice ještě víme, že je škoda každé rány, která padne vedle, jenže se nám do plnění téhle POVINNOSTI nechce z řady důvodů. Pochopitelných, leč neomlouvajících. A tak se svou shovívavostí a domnělou velkorysostí, za kterou se ale skrývá jen pohodlnost a zbabělost, dnes a denně na svých budoucích nástupcích hanebně proviňujeme.

Jednou nás za to proklejou. Nejpozději tehdy, až zjistí, že jsme je nenaučili, jak zacházet se standardně rozjívenou generací po nich nastupující...

Já sám jsem (snad... trošku...) "zmoudřel", až když jsem od starších dostal popáté či pošesté tak po držce, že jsem se z toho vždy rok dva vzpamatovával. A i když jsem to docenil až dlouho po těch výprascích, už napořád jim za tu nezištnou oběť budu vděčný. Tatínkovi, svým učitelům, starším kolegům v prvních zaměstnáních, věkem starším přátelům... Zkrátka všem, kteří to se mnou mysleli dobře a řezali mě hlava nehlava, dokud ještě byl ten vhodný čas. Jakkoli věděli, že to bude trvat velmi dlouho, než to ocením.

Na omluvu nám snad aspoň v tom kterém konkrétním případě budiž, že i sám velký Konfucius tu a tam resignoval: "Shnilé dřevo nelze vyřezávat, zeď z lejna nelze vymalovat. Má ještě smysl kárat takového člověka jako je Jü?"
(Sebrané výroky V/10)