Čtyři adventní svíčky..

Hořely na adventním věnci čtyři svíčky, za okny mrzlo, tiše padal sníh. Vločka za vločkou se lehce snážela k zemi a všude takové ticho, že bylo v každém plamínku slyšet, jak každá svíčka něco povídá.

První svíčka si povzdechla a řekla: "Jmenuji se Mír, mé světlo sice svítí, ale lidé nedodržují žádný mír." Její světlo bylo stále menší a menší, až úplně uhaslo...

Světlo druhé svíčky zaplápolalo, plamínek se zachvěl a řekl: "Jmenuji se Víra, ale jsem zbytečný, lidstvo nechce nic slyšet o víře, klaní se penězům a konzumu. Nemá proto vůbec žádnou cenu, abych svítil.." Místností se protáhnul průvan i druhá svíčka zhasla..

Tiše a smutně se ke slovu přihlásila třetí svíčka: "Mé jméno je Láska, ani já už nemám sílu hořet, lidé mne odstavili stranou, vidí jen sami sebe a nikoho jiného. Nemají nikoho rádi.." A posledním záchvěvem zhaslo i toto světlo...

Vešla do místnosti dívka, podívala se na svíčky a řekla: "Vy přece musíte hořet!?", a téměř se pustila do pláče.

Pak se ke slovu přihlásila i čtvrtá svíčka: "Neboj se, dokud svítím já, dají se zapálit i ty ostaní svíčky.. Jmenuji se Naděje.." A dívka pak vzala zápalku a od této svíčky znovu zapálila plamínky těch ostatních.

Nenechávejte v sobě nikdy vyhasnout plamínek naděje, abyste mohli i plamínky Míru, Víry a Lásky udržovat hořící..