Kdo zemře dřív počká na druhého
než pokojně odžije všechny dechy
a ten si přijde a klidně i bez útěchy
řekne v proudech slov: Stáje mraků

Na nebeský věšák s úsměvem odloží kabát
a začne vyprávět o dozrávání,
rozbitém žebřiňáku, snech,
o splavech co se bez vyder ucpávají
o tmavých tůních v našem kdysi kraji

o narozeninovém září a voňavé pleti zahrad
o malých pihách co se světlem nadělají
o ulomených džbánech piva co tu mají
o hnízdech v hustých mlhách prázdných

kdo zemře dřív počká na druhého

on nebude to hřích,
protože v životě se to tak někdy stává

až budeme tam zase spolu,
schovám si tě za dřevěná vrata
kde slunce jizvy zacelí
a špačci dirigenti ztaktují árii pupenům

kdo zemře dřív nechá klíč a opustí dům..

(Pavel Hejátko)