Sestru nemaje, vyrůstal jsem s bratrem v přesvědčení, že ženy jsou téměř andělské bytosti. Toto přesvědčení mi vydrželo až do svatby. Neustále jsem přesvědčován, že ženy nejsou ješitné. Jenom mi pořád není jasné, proč se před svou ženou nesmím pochvalně znímit ani o její nejlepší kamarádce (podívej co toho při tolika dětech stihne). Pak už to ani není její kamarádka. Ze svého života jsem musel vyřadit nejen svou rodinu, ale i své dřívější přítelkyně - říká, že jí to způsobuje bolest. I když její projev se nedá nazvat klidným vyjádřením skutečnosti. Její osudy však musím vyslechnout pokaždé, když jí to popadne. Nedávno jsem zaslechl jak si stěžuje své kamarádce, že se nedovedu hádat. Její kamarádka měla tutéž zkušenost se svým manželem, ale ten se prý už napravil. Lety soužití se svou ženou jsem pochopil co znamená "aby mne bral takovou jaká jsem" S těmi jejich premenstruačními, menstruačními postmenstruačními syndromy a pokud ještě v mezidobí mají špatnou náladu, je to fakt napytel a snad i nejlepší důkaz naší lásky, že s nimi vydržíme. Ony však potřebují "to" slyšet. Stále. Kdykoli. Skromnost je jejich silnou stránkou. Znalost domácích prací je ponižuje a jejich vykonávání považují za formu útlaku. Po devatenácti letech pravidelně vařím, nakupuji, uklízím, stelu, učím se s dětmi a moje nezaměstnaná manželka je neustále vyčerpaná. Proč to dělám - nesnáším, když se o práci pořád jen mluví. Ty řeči kolem se fakt nedají vydržet. Naštěstí jsem domácí práce, vaření, praní a žehlení uměl již za svobodna. Otec i matka nás to učili se slovy: "Kdo ví co chytíš". A tak se i stalo. A jak tak koukám okolo, všechny jste stejné.
(Tady nutně musím podotknout, že je to jen názor z diskuse. Podobnost s čímkoli v mém životě je čistě náhodná a text se mnou nijak nesouvisí.)