Dneska to je už dlouhých a současně velmi krátkých 10 let, co umřel člověk z nejbližších - táta. Tehdy si nikdo z nás nedokázal představit, že se to může stát. Táta byl stálice, konstanta, něco neměnného... Byl hodně nemocný, ale přesto stále aktivní. Nebyl tenkrát Internet k dispozici, člověk se nedozvěděl nic o tom, jak to s ním je, nebo není vážné.

Dny po jeho smrti se vlekly neskutečně, ta prázdnota po něm byla naprosto neuvěřitelná. Nechtělo se mi nic dělat, jakékoli cizí problémy, nářky, stesky byly ve srovnání s touto ztrátou naprosto malicherné. Nedokázal jsem si představit, že se ještě nekdy třeba zasměju..

Je zvláštní, že pocitově je to i dnes pořád prakticky stejné - pořád mi tak neuvěřitelně schází. Není s kým probrat co je třeba udělat, není s kým konzultovat záměry... Navzdory tomu ovšem už řadu let "normálně" žiju, pracuju... Jak čas běží už dokážu ten pomyslný šuplík se vzpomínkami otvírat jen, když já to chci. Ale navždy už budu dělit čas na PŘED a PO. Jakmile se mluví o čemkoliv z minulosti, automaticky mi naskočí "to ještě BYL" nebo "to už NEBYL".

Zdá se mi naprosto strašné, jak se nad mrtvým "zavře voda". Kdo nezažil, těžko pochopí, co mám na mysli. Jde o to, že někdo konkrétní prostě zmizí ze života a hle!, světe div se, ono jde všechno normálně dál. Jak je to možné? Jak to, že třeba lístek, popsaný zemřelým s nepodstatnými poznámkami, tady pořád je, ale ON už není? Jak to, že se na ulici plouží tolik "zbytečných existencí", ale ON, který toho ještě měli tolik co říci či udělat, tu už není??!!

Ti, kdo ho znali, si občas vzpomenou, někdo častěji někdo méně. Ti nejbližší už navždy mají odumřelý kus srdíčka...