Tenhle text jsem ukradl na blogu idnes - odkaz najdete dole - jsem totiž přesvědčen, že by byla velká škoda, kdybyste se k němu nedostali. Je úžasný i když vypadá jako hoax nebo spam, zejména když si uvědomíte souvislosti. Když si uvědomíte, že každého z nás něco podobného pravděpodobně čeká - přímo i nepřímo. Když si uvědomíte, že vaše hlava odmítá, nebo vůbec nebere v úvahu stáří vašeho těla. A když si uvědomíte, že vaši rodiče, nebo prarodiče jsou tam někde uvnitř, stále mladí, stále jsou plní síly a odhodlání něco dokázat.
I když je to už na pohled všechno jinak.
Sestřičky, co vidíte, co vy vidíte?
Co si myslíte, když se na mě díváte?
"Zahořklá, pomatená stará ženská, nejistá v chování a v pohybech, s prázdnýma očima, které hledí do dálky.
Ženská, která drobí při jídle.
Ženská, která neodpoví, když jí velmi hlasitě říkáš: chci, abyste to zkusila.
Zdá se, že ani nevnímá věci kolem sebe.
Zdá se, že stále něco postrádá a ztrácí: punčochu, botu či zase něco jiného.
Nechá tě dělat, co chceš ty, ať už si to sama přeje nebo ne.
Koupáním a jídlem se zaplní celý den."
To je to, co si myslíš, co vidíš?
Pak sestřičko, otevři oči.
Pak totiž nevidíš mě.
Chci ti vyprávět, kdo jsem, i když tu tak tiše sedím, zvyklá na tvé příkazy,
a nechávám se ovládat tvou vůlí, všechno spolknu.
Jsem teď malé dítě, jedno z deseti, mám tatínka a maminku, sestřičky a bratříčky,
všichni se máme navzájem rádi.
Teď jsem mladé šestnáctileté děvče s křídly na nohách,
sním, že brzy potkám krásného milence.
Teď je mi dvacet let – jsem nevěsta.
Srdce se mi v těle chvěje, když pomyslím na slib věrnosti, ke které jsem se právě zavázala.
V pětadvaceti letech mám už vlastní děti, které mě potřebují, které musím chránit.
Šťastný domov.
Třicetiletá žena – mé děti rychle vyrostly.
Začínají vyhledávat trvalejší svazky.
Ve čtyřiceti letech jsou moji synové již dospělí a chtějí jít svou vlastní cestou.
Ale můj muž je stále se mnou a chrání mě před tím největším smutkem.
Je mi padesát let a zase se kolem mne batolí děti.
My milujeme je a ony milují nás.
Přicházejí těžké dny. Můj muž umírá.
Dívám se do budoucnosti. Mrazí mne strachem a obavami.
Mé děti jsou zcela zaujaté vlastním životem a výchovou vlastních dětí.
Myslím na všechny ty roky a lásku, kterou jsem prožila.
Teď jsem stará žena. Příroda je strašná.
Zdá se, že si dělá ze stáří blázny.
Tělo je scvrklé a svraštělé, půvab i síla jsou ty tam.
Tam, kde bylo dříve srdce, je nyní kámen.
Ale uprostřed téhle staré jeskyně žije stále ještě mladá dívka.
A ještě pořád se ve mně chvěje její srdce.
Myslím na radost, myslím na bolest a stále ještě miluji život, stále ještě.
Myslím na těch pár let, které utekly příliš rychle.
Vnímám jasně tu holou skutečnost, že nic netrvá věčně.
Sestřičko, otevři oči – otevři je a dívej se.
Nedívej se na nějakou nejistou starou ženskou.
Dívej se zcela přesně – dívej se na mne.
Zřídka mívám v očích slzy, ale po tomhle...???