aneb: Poreč, matoke a bramboráky!

(po několika dnech píše opět Daniel)

Sobota.

Tak jsem se konečně dostal na řadu a mohu znovu napsat pár svých pocitů z výjezdu.

Je neskutečně krásný, že jsme mohli dnes zakončit všecky velké i malé projekty! Třeba pověšení zrcadel, namalování tabulky nad kohoutek vodovodu - Voda pro veřejnost.

Petr – elektrikář – přišel s geniálním nápadem vyvěsit červenou žárovku, která bude ohlašovat vybiti baterii na 40% úroveň, což by mělo místní upozornit, že se nesmí používat žehlička nebo další silné elektrické spotřebiče.

František natáhnul pletivo kolem studně. Tím jsme definitivně ukončili práci v údolí kolem studny.

Milan se ukázal nejen jako truhlář, ale i malíř zvířátek na stěny tříd. Umí krásně psát a napsal na plechovou cedulku, od kdy je otevřen kohoutek pro veřejnost, popsal kanystr na pitnou vodu.

Těch věcí, co jednotlivci udělali, je opravdu spousta. I když se zdají jako maličkosti, mně osobně udělaly velkou radost. Jsem moc hrdý na náš tým.

Dnes, když jsme k snídani dostali opět poreč, tak se ksichty některých členů týmu dost protáhly. Tadeáš to všecko zachránil, protože mu to moc chutnalo.

Vůbec pod čarou celého výjezdu se táhla zlatá nit - být jako místní. Což poreč skutečně do puntíku naplňuje. Děti tento pokrm, který se nejvíc podobá krupicové kaši, jedí stále, podobně jako matoke. Když se do toho přidá dost cukru, k tomu silně namazaný chleba s marmeládou a silné kafe, pak je to skutečná pochoutka.

Snažili jsme se proniknout do života místních lidí. Například pracovat bos (pozn. red.: myslí se tím naboso, tedy úplně bez bot :-) ) má své výhody - zem pěkně chladí. Ale nohy je pak třeba hodně vydrhnout. Holt bílá kůže má zde víc nevýhod než výhod.

Ve světle tohoto hesla se dnes Klára a Míša zapojily do kuchyně. Vyráběly například matoke - banánovou kaši, kterou musely řádně promíchat – asi jako těsto. Od popálení je měly chránit banánové listy. Myslím, že to moc nepomáhalo a Míša si asi trošku spálila prsty. V každém případě jsou z nich už skoro Masajky, respektive Uganďanky. A vůbec je o ně velký zájem. Dnes odpoledne jsme jeli na výlet k místnímu jezeru. Klára byla vystavená na korbě pick-upu a každý se dost zvědavě ohlížel. Přeci jen se takováto podívaná nenaskytne každý den.

Na náš první výlet jsme jeli do rybářské vesnice, kde nás místní chlapíci naložili na loďku a provezli po jezeře. Bylo to příjemné. Mělo to jen jednu chybu: když si 10 dobře živených bělochů sedne do loďky, pak musela značná část mužské a chlapecké populace z vesnice hodně zabrat, abychom se vůbec odlepili od břehu.

Večer nás čekalo neskutečné překvapení. Po cestě domů jsme začali, tak jako dost často, snít o jídle, které nám chutná a někdy (i přes dobrou místní kuchyni) nám chybí. Někdo navrhnul bramboráky a už to bylo. Dokonce se našlo struhadlo! Bylo to výborný a moc jsme si pochvalovali naše děvčata, která se tímto nesmazatelně zapsala do místní kuchyně.

Uvidíme, jestli se dostaneme zítra k internetu (během cesty do národního parku). Pokud ne, pošleme alespoň SMS. Čeká nás dost cestování, spousta zvířat a určitě množství nových zážitků. Už se těším, až si budete moci prohlednout na tomto blogu nebo na jiném místě fotky.

Prosím, modlete se i nadále. Díky.

Daniel Hejzlar