(píše Daniel)

Komentář k posledním dvěma dnům.

Čtvrtek 14. 2.

Na letišti nás čekalo milé překvapení, protože letuška, která přijímala naše letenky a zavazadla k odbavení, uměla česky pozdravit: Dobrý den. Prý má kamarádku z Čech a ta ji něco naučila.

Let do Istambulu nás definitivně oddělil od Afriky. Díky Bohu vše proběhlo v pořádku a těsně před polednem jsme přistáli ve městě, kde se střetává orient se západem. Úsměvný moment jsme zažili hned v příletové hale. Cestující našeho letadla smísili s kazachy, kteří přílétli z Ruska. My v sandálech a tričkách a oni v beranicích a řádných bundách.

Leč i my jsme brzy navlékali co se dalo, protože Istambul nás přivítal pouhými 9° nad nulou. My zhýčkaní africkým sluncem jsme vzali za vděk nabídku na taxi přímo do hotelu. Původně jsem chtěl zažít něco z místní kultury v metru a veřejných prostředcích, ale pohled na utahaný tým mě obměkčil.

Hotel byl pár metrů od úžiny Bospor a kousek od Modré mešity. V první řadě jsme ale "strhli vodoměr" ve všech koupelnách u pokojů, kde jsme byli ubytováni. Dosyta jsme si odpočinuli, pokoukali po městě a večer se odebrali na večeři.

Moc jsme se těšili na místní čerstvé ryby. Naše očekávání se naplnilo do posledního kousku. Dokonce i "patlava" na konec večeře přišla vhod. Jde o sladký (možná až příliš) dezert.

Na večeři a potom i zpět nás vezl taxík, který byl zahrnut v ceně večeře. Někteří odmítli taxík a využili večerní procházky zpět do hotelu.

Protože počasí bylo skoro zimní, všichni jsme uvítali útulné pokoje a dosyta vychutnali zasloužený odpočinek. Jen občasné výzvy k modlitbám doléhající k nám od nedaleké mešity narušovaly naši klidnou poslední noc mimo domov.

Daniel