Tak přesně to mi proletělo hlavou, když mi má drahá polovička řekla, že bych taky mohla napsat nějaký článek, když máme to neomezené připojení.

Po třech letech doma s dětmi (v žádném případě si nestěžuju, mateřství si náramně užívám, jen konstatuju fakta) mám stále silnější pocit, že mi "odchází" mozek, mozkové závity reznou a já nejsem často schopná dát dohromady kloudnou větu. Chvíli mi trvá, než se přeladím na hovor s dospělými, tam si s paci paci jaksi nevystačím . Pak jsem si ale řekla, že by to mohlo být takové cvičení, možnost, jak alespoň trochu nahodit mozek a hlavně! - komunikace s dospělými. Takže hurá do toho, možná je to naposledy.

A o čem jiném psát, než o zážitcích s dětmi, zatím se mi moc jiných témat nedostává. Jako asi občas každá matka se zmítám mezi pocity nesmírné hrdosti po pocit, že to dítě ke mně vlastně nepatří a já se zakopu tři metry pod zem. Madlenka přichází do věku, kdy její proslovy stojí za to, často trefí do černého, ovšem těžko vysvětlovat ještě ne tříletému dítěti, že se to a to prostě nedělá, neříká či nesluší (jako třeba ve chvíli, kdy si upravila písničku Černé oči na Černé děti jděte spát, což zrovna u nás v Kladně není nejvhodnější).

Potřebujeme-li něco zařídit ve městě, využíváme z časových důvodů služeb MHD. Madlenka zpravidla sedí, vedle ní je volno a často si k ní sedají paní věku babiček a zapředají rozhovor, Nejčastěji na téma, kohože to má v kočárku, zda sestřičku, nebo bratříčka, Naposledy jsem se dozvěděla, že kromě Terezky máme doma ještě kuka (rozuměj kluka). "Kluka, a jakého?", ptala jsem se jí udiveně a ona mi naprosto vážně odpověděla:"No přece velkýho kluka, TÁTU!" Vlastně to docela vystihla.

Občas si vezme na cestu nějakou hračku, onehdy si vzala svůj mobil, paní vedle ní ho obdivovala a přišlo na to, že se Madlenka opravdu má, protože ona paní žádný mobil nemá. "A proč?", ptala se udiveně Madlenka. "No, to víš, nikdo mi ho nekoupil." Na to se na ni Madlenka nevěřícně podívala a pronesla úžasnou větu:"A proč si ho nekoupíš sama???" To jsou přesně situace, kdy se vrtám pod zem a dělám, že Madlenku vůbec neznám.

Jak už je asi z manžílkova psaní zřejmé, jídlo je Madlenčina vášeň, někdy si říkám, jaké by to bylo zažít pocit nutit děti do jídla (obě holky jsou jedlíci). Každý mi totiž říká, jak je to skvělé, že dobře a téměř všechno jí, jenže Mája má chvíle, kdy jí pořád, prostě pořád. Asi to ovlivňuje i její myšlenky. Nedávno jsme se vracely z nějaké pochůzky akorát v poledne a u nás na kostele začaly zvonit zvony. Mája se hned ptala, co že to je a když jsem jí říkala, že zvoní poledne, ona se rozzářila a nadšeně se zeptala:"Že se má jíst???"

Napoprvé toho raději nechám, přeci jen pokročilá večerní hodina a výše zmíněná postupná degenerace mozku dělá své.

Paní DJová