V pátek mě postihla nevolnost, bolesti hlavy, prostě jakási choroba, pěkný výhled na víkend.

K večeru se situace trochu uklidnila a po rodinné válečné poradě jsem drahou polovičku a Madlenku odeslala do Varů (Terezka jako kojeňátko ještě nemůže), bych si odočinula a vyzkoušela si, jaké to je být po dlouhé, opravdu dlouhé, době sama - tedy hlavně bez Madlenky, byla jsem bez ní přes noc (kromě porodnice) jen jednou, když jsme s manžílkem výletili v Itálii.

Byl to hodně zvláštní pocit slyšet Madlenku v telefonu, působila mnohem starším a vyzrálejším dojmem, až mě z toho mrazilo. Terezka jako by vycítia, že mi není dobře, byla vyložené sluníčko, dokonce si přes den schrupla třikrát, místo obvyklých dvou dávek. V noci spinkala klidně, jen se jednou napila a spala skoro do osmi, ani se mi tomu nechce věřit. Užila jsem si to náramně (tedy bez nemoci by to bylo ještě lepší), celý den prolenošila, brouzdala po netu, pročetla spoustu blogů, narazila na spoustu zajímavých článků, paráda. Ale všechno má svůj konec a musím říct, že už se na ně moooc těším!

A co Vy, jaké máte zkušenosti s víkendy bez dětí?

Není sladká?

Ještě Madlenka coby cyklistka