Vcelku působivě mne překvapily komentáře k poslednímu písemnému výtvoru a urychlily některé mé úvahy o zásadnějších tématech. Nicméně, než se pustím na kluziště bez bruslí, musíme si něco definovat.

Sny

Definici snu nám asi dají felčaři, ale v mém pojetí je snem taková situace, kde po něčem toužím, něco chci. Většinou to je hmotná resp. materiální záležitost. Není vyloučeno, že to je nesplnitelné. Příkladem uvádím mít vlastní VW Multivan v plný palbě. Neuživili bychom jej a nemyslím si, že až na něj budeme možná mít, tak si jej koupíme, protože v té době u mne převáží kolenovrtství J. Jiným jsou například 3 děti.

Cíle

V mém pojetí bych je nazval sny z donucení. Copak někdo z nás se narodil s tím, že bude chodit do práce, aby nemohl být s rodinou? Nebo chodit do školy? Prostě cíle nám vnucuje svět a postupem času se tu hru učíme hrát a stanovujeme si vlastní. Já jen kvůli tomu, abych jich neměl příliš vnucených a vlastně naplňováním vlastního jsem překonal ony vnucené. Proto vím, jakou chci dělat práci (cílovou pozici) ve svém oboru, v čem chci jednou bydlet, kde chci s rodinou bydlet, kde ukončím své vzdělávání apod. Je to směs materiálních a nemateriálních cílů.

Rovnou vynechávám materiální stránku, protože nemusíme řešit základní lidské potřeby a uživíme. Logicky by se mi svět otočil, kdybychom neměli třeba ani co jíst.

Dle mého názoru každý z nás, kdo si umí večer nařídit budík, je cílevědomý člověk. Jde jen o tu úroveň vnímání cílevědomosti. Moje cíle si volím tak, abych se nezhroutil, pokud neklapnou a čím vzdálenější, je to méně jasné, jak to přesně bude vypadat. Dalším rysem je to, že kromě zainteresovaných se o své cíle s nikým nedělím. Sny vytroubím klidně.

Ale uznávám, že se svým cílem, že ve 40 chci dělat jednu konkrétní práci, pro kterou musím splnit asi šest mezicílů (které jsem si vytyčil), abych ji mohl dělat co nejlépe, se asi vymykám a patřím do menšiny. Když to neklapne brečet nebudu, ale když ano, budu spokojenější, než v opačném případě a nebude mi líto "odříkání".

Je takový postoj správný? Nevím, na rozdíl od velké části svého okolí trpím pocitem že jsem málo dynamický a promarňuji čas k dosažení cílů či uskutečnění snů. Mám totiž druhou část osobnosti a tou je ukrutná lenost. Hnusná kombinace.

Jsem uzpůsoben tomu proležet třeba celý víkend, ale hlavou se mi honí myšlenky, co všechno jsem mohl stihnout. Nemůžu si nevzpomenout na dědečka, který po osmdesátce na mne nadával, že ho honím, přitom já jen od něj chtěl zadání, s čím chce pomoct. A on měl pocit, že se musí účastnit. Holt měl si podobné úchylky jako já.

Věřím, že mi to za něj vrátí vnoučata.