V sobotu došlo ke změněm, vrátila se k nám děvčátka .

tento článek jsem původně chystal pod názvem - Chtěl bych být svým synem. Měl to být článek chlubící, jakou pěknou palandu s houpačkama a klouzačkou jsem za podpory rodiny holkám udělal. Nakonec se s retuší postav nebudu tolik mazat a spíše se rozepíšu.

Potkal nás pracovní týden bez holčiček, během kterého jsme našli tolik pokladů, co s nima za měsíc, dali jsme si doboru večeři mimo domov, ale zbytek času jsme si stýskali, až je uvidíme. Prostě nám chyběly. Říkal jsem si, kdy mi začnou "vadit".

Vadí mi hluk.

Mám sluch ze všech smyslů nejvytříbenější a nejcitlivější a když nesu na koníku děcko, doslova mne bolí, když křičí. Ale budu to snášet rád, jen v autě mne napadlo, zda-li by ten řev nebyl přijatelnější po přesunu do třetí řady sedadel, když nám to velký vůz umožňuje...a se ženou si budeme připadat jako ve dvoumístném sporťáku.