Máme jich čím dál víc a je čím dál tím těžší jim odolat a udržet si autoritu.

Když mi mladší řekne, že jsem čuně (když se buduje odvodňovací žlab po dešti, pak je makáč zadělanej), celá rodina se usměje. Když nejstarší řekne: "Táto? (moje nejmilejší oslovení, připadám si tvrději, než při oslovení tatínku) Půjdeme si pouštět autodráhu? Nebo si něco postavíme z lega? Nebo si zahrajeme Osadníky?" To se podlamují kolena.

Holčičky jsou motorem našeho vyčerpání, zná to každý rodič, prarodič (ve smyslu předek rodiče resp. budoucí rodič) se děsí. Ale je to takové plouživé, přirozené, pomalé a změna z prarodiče na rodiče nebolela.

V autě máme třeba měnič na 6 CD, zaregistroval jsem, že poslední várka je ze 2/3 nadiktována potomstvem a podprahově rodičovstvem založena.

Ve stylu pana JM přeji všem příjemný týden.

Ale kdo by jim cokoli odmítl, no ne?