Mohl to být vydařený večer, vydařená noc. Reset mozku pivem plzeňského typu tankovaného z tanku, přesun nočním metrem na poslední bus do Kladýnka, přesný obnos řidiči (hrdost) pokec s kolegou, spánek v busu, probuzení řidičem na konečné, kdybych se nezastavil. Dnes jsem letos poprvé doslova brečel.

Mezi Rozdělovem a Kladnem je most, ten most tyto dvě městské části symbolicky rozděluje a spojuje. nedaleko toho mostu před několika lety jeden debil ukončil život jedné holky. Debil, protože ji srazil na přechodu, protože ujel, protože utekl ze země. Protože zabil. Debil.

Na místě, kde holčička zemřela dodnes "kdosi" udržuje křížek, zalévá květiny, zapaluje svíčky, donáší plyšáky. Jezdíme okolo autem často, často vidíme rodiče/prarodiče/kamarády ošetřovat místo, chápal jsem, ale přišlo mi to takové zbytečné. Takové sebetrýznění.

Dnes jsem šel okolo v podroušeném stavu, sám, v noci osvícené měsícem. Dnes jsem se zastavil a přes dva jízdní pruhy ono místo pozoroval a napočítal cca 20 svítících svíček. Pak jsem se odvážil a došel se poprvé po těch letech podívat. poklekl jsem a rozbrečel jsem se. Nevím, možná jsem to měl udělat dříve, možná se mi vrací moje přecitlivělost z dětství, možná. Je mi 33 roků, mám krásnou a nenahraditelnou ženu, zdravé tři dcery, práci, zázemí, sny, starosti, mám vše, mám se skvěle. Někdo ne, někdo o část toho  "skvěle" přišel a ne svou vinou. Při pohledu na záplavu čerstvých květin, plyšáků a svíček jsem dost rychle vystřízlivěl.

Jsem tvrdý, jsem realista, spoustu věcí umím plánovat, vypočítat, ale před chvílí jsem došel do bodu, který neumím vstřebat. Neumím to vyhodnotit, neumím se z toho poučit, zůstává jen smutek. Nemůžu usnout a nejraději bych ty naše tři princezny celou noc hladil po hlavičkách. Činím tak vždy před tím, než jdu spát.

A to jsem si po probuzení řidičem busu říkal, jaký to bude vtipný twitt z přesunu z hospody do postele. Stačí potkat jeden křížek u cesty a večer změní náplň.