Představte si polokruhové plátno dlouhé třeba 7 metrů, které Vás obklopuje. Sednete si do jeho ohniska na židli, kamarád nahodí sadu počítačů, zapne bedny, tři projektory, něco naťuká na připojeném tabletu a najednou máte pocit, že sedíte na židli na prahu dráhy nějakého letiště.

V tom Vám dojde, že to není obyčejná židle, že to je spíše autosedačka, před sebou nemáte volant, ale berany, pedály jsou jen dva, těch hejblátek a to čelní okno, to je taky nějaké divné. A hle, na stropě další kontrolky a přepínače....a tak začala má druhá návštěva skutečného leteckého simulátoru. Ony ty simulátory jsou velmi zajímavá věc, umí simulovat pocity, zvuky, zrakové vjemy a dá se na nich natrénovat to, co na normálním letounu neuděláte, protože by ho to buď zničilo nebo poškodilo, taky máte šanci z toho vždy vylézt ze zdravou kůží, prostě se to pauzne a rozebere se Vaše chyba:o).

Simulátorů, jimž se obecně říká syntetická výcviková zařízení, je několik kategorií a jejich vyspělost se stupňuje se stupněm opravdovosti. Ty základní neumí nic a jsou to třeba jen papírové fotky nalepené na maketě konzolí kabiny, kde se piloti učí "ošahávat si ve správném pořadí ovladače", přes simulátory s projekcí za okny makety pilotního prostoru až po plně pohybové simulátory, které se pohupují na hydraulických nohách a kde jsou vjemy téměř dokonalé. Slovo téměř skoro není na místě, protože pro simulaci běžného dopravního letu Vám nic nechybí, ale třeba šest géček (laicky řekněme šestinásobné přetížení) tam nejde vyrobit, ale i tak Vám to obličej protáhne.

Měl jsem tu kliku, že jsem před šesti lety uletěl dva okruhy na letišti Kbely na jednom z nejlepších simulátorů vyrobených u nás, který simuloval dvoumotorovou mašinu a měl základní pohybovou základnu, která imitovala základní pocity, ale stále nebyl označován jako letový simulátor, pouze jako zařízení pro výcvik navigačních letových postupů. Tenkrát jsem měl velkou přestávku v létání, nicméně jsem s asistencí (ovládal jsem pouze berany a nohy, podvozek, klapky a motory ovládal vlevo sedící instruktor) provedl ony dva okurhy a hrozně se divili, že jsem schopen řídit letadlo.

V nedávné době jsem se dostal na simulátor opět dvoumotorového letounu, ale tentokrát bez pohybové základny, zkrátka to sedí na zemi a nehýbe se to, pouze cítíte odpor v ovládacích prvcích (beranech a pedálech). Nicméně technika poskočila a narozdíl od tehdejšího vektorového zobrazení krajiny jsem se ocitl uprostřed opravdové krajiny. Díky tomu, že z letadla mám základní podmíněné reflexy, ani mi nepřišlo, že sedíme na zemi a měl jsem základní iluzi zatáčení, klesání, stoupání. No, co Vám budu povídat. Výkrut, jednou kamarád, jednou já, pokus od vývrtku, souvrat a na závěr mne nechal přehoblovat několikrát letiště.

Když jsem poslední okruh od startu po přistání zalétl z kapitánského sedadla zcela sám bez asistence včetně vyhození reverzů motorů při přistání, musím konstatovat, že to byl od porodu Terezky nejsilnější zážitek. Zdůrazňuji slova od porodu.

Když uvážím, že ve větroni mám všehovšudy asi deset ovládacích prvků, tady jen na beranech byly 4, tak to byla ode mne troufalost, o to větší radost mám z toho, že jsem si neuřízl ostudu. Tenhle článek pochopí asi jen kluci, prostě krásná hračka, která Vás odvrhne od reality její simulací a jejíž provoz stojí skoro srovnatelně jako provoz skutečného letounu. Iluze je dokonalá. Skvělý zážitek a bohužel opět začal hlodat pocit, jestli jsem přece jen neměl být tím pilotem. Stál jsem totiž kdysi na jedné z křižovatek životních rozhodnutí a ten ukazatel tam byl. Ale to bylo dávno :o)

Na závěr uznávám, že to člověka nepolíbeného asi neosloví. V tomhle směru jsem divný, protože mne třeba náramně bavilo jezdit se simulátorem metra v londýnském dopravním muzeu.