Začlo to jednou větou: "Tatínku, já jedu do Žatce." Pronesla ji dcera Magdalena ve věku 2,5 roku v pyžámku s baťůžkem na zádech a vozíčkem plným dřevěných kostek. Dnes.

Občas má zvláštní nápady, ale tohle... to mi vyrazilo dech. Během chvilky se sama oblékla a zabalila šálu do batohu.

Srovnala si bačkůrky.

Nazula boty a připravila se beruškový deštník.

Poslední pohled do očí a odešla.

Dokonce za sebou nechala zavřít vchodové dveře a zůstala sama na neosvětlené chodbě. Naše dcera se tmy na chodbě bojí. Po chvilce klepala, protože při chůzi po schodech se musí držet zábradlí, ale v jedné ruce batoh a ve druhé vaničku, nočník (obé pro panenku) a panenku. Musel jsem jí tedy pomoci s nasazením batohu. Toho jsem využil a schoval jsem se na chodbě a opět zavřel dveře. Majda sestoupila do mezipatra.

Měl jse v plánu vyčkat co nejdéle a dokud to bude pro sousedy akceptovatelné, abych zjistil její meze strachu a vynalézavosti. No a pak ji zachránit. Nabourala to žena, která vyměkla dříve a s hlomozem otevřela dveře od bytu (drhnou nám a dost rachotí). Majda se lekla a na posledním schodu upadla.

Narůstající jekot ukončil první pokus o útěk z domova. Doteď kroutím hlavou, kde se v ní ta odvaha vzala. Jindy je to klidné a hodné děcko, co se vzorně stará o sestru.