Tímto navazuji na předchozí článek, kterým jsem započal popis mých zážitků z Dolomit v roce 1998, kam jsem se vypravil s nejlepšími kamarády, a který jsem zakončil mou fotkou zhotovenou mým nejlepším kamarádem, který to celé zpunktoval. Je to spolutvůrce stránek island968. Celé to vypuklo přečtením cestopisu od pana cestovatele, pana JR.

Na vysvětlenou ke vzdušným a exponovaným místům. Neustále jsem měli na sobě jistící úvazek se dvěma karabinami. Pokud tedy bylo nataženo pevné jistící ocelové lano, jistili jsme se oběma. Pokud nebylo, nejistili jsme se. Po jednom dni jsem ztratil strach z výšek, ono totitž těžko rozeznat, jestli byste padali 50 nebo 500 m. Na výsledek je to asi jedno. Místy lano chybělo a mělo tam být, ale vracet se? Za celou tu dobu, nikdo z nás neuklouzl, tudíž jistící prostředky byly opravdu pouze pro případ nouze. Přiznávám, že místy a i díky těžkému batohu na zádech jsem se držel jistícího lana. Nesportovní, ale praktické.

Vše nafoceno Canonem EOS 500n se základním objektivem 28-80 USM IV, 3,5-5,6.

Moji dva partneři v treku. cestou od tří zubů (Tre Cime alis Drei Zinnen). V této části světa mi jsou sympatické dvojjazyčné názvy míst, nějak mi to připomíná domov.

I zde se válčilo. údajně na jednom ze zubů bylo hnído rovněž. Na nejvyšší zub se leze dva dny. Je to skoro kilometr.

Milka, zde je vidět nedokonalá expoziční pružnost použitého materiálu Fuji Superia 200. Ale rozdíl byl na použití přechodového filtru, který nevlastním, ale znám pár lidí, kteří mu fandí.

Kráva salutující v nezdvořilé pozici, ale dovoluji si upozornit na tu třetí krávu, to je vrchol...

Když jsem tohle viděl, říkal jsem si, že tam úplně nahoru lezou jenom paka. Vůdce mi oznámil, že to je náš cíl. Druhý den jsem se mezi ně zařadil.

To není ukradená fotka z blogu pana JR. Cestou na Toblinger Knoten.

Toblinger Knotten je homole nahoře vlevo, kaplička je lehce vlevo nahoru od chaty Rifugio di Locatelli? Pohled z Paternkofel.

Cestou na Toblinger Knoten došlo na první vzdušné úseky.

Není to idyla? Vpravo 3 zuby, vlevo onen zítřejší cíl. Z tohoto úhlu nevypadá tak nezdolatelně.

Z tohoto cumulu se vyklubal pěkný cébák a v noci t mlátilo všude okolo nás. Spali jsme v tunelu zhotoveném za války světové na alumatce a kamenech.

Canonista pochopí.

Z Paternkofelu to bylo jako z letadla. Nezapomenutelné.

Přitom na něj proudí davy turistů, kluci tomu říkají choďák. Ty čelovky jsou nutné, kus se lezl v tunelech.

Byl jsem tam :) na té špičce.

Východ Slunce a další změna barvy skalisek. Pohled z tunelu, kde jsem spali.

Lago di Misurina a pohled na přírodní amfiteátr Sorapis. Náš druhý cíl.

Dole pan vedoucí, pro porovnání. Taky jsme to dokázali, byť tady už nebylo tak hezké počasí.

Lago di Sorapis má zvláštní barvu. V horské chatě (v jezerní kotlině) prodávají nápoj stejné barvy.

Zde to bylo už hodně vzdušné a místy nebyly ukotvena lana. Navíc bylo vlhko a vápenec klouzal.

Tady jsem se tedy držel lana...

Pozor na detail helmy...

Jeden ze dvou bivaků, které jsme potkali, v jednom jsme spali. Je to plechová budka dopravená vrtulníkem, kde jsou deky, léky, jídlo. Nekrade se.

Mloka skvrnitého jsem nikdy neviděl, ale Salamandra ano. Docela rychlý obojživelník.

Slézání této stěny považuji za vrcholný zážitek. Cca 1 km vysoká stěna, návětrná strana... popsat se to nedá. Strach jsem ani neměl. Bylo to přebito adrenalinem.

Zcela vpravo skoro nahoře pan vedoucí pro porovnání.

Ty hory si mne spoutaly a jsem jejich zajatcem. Kolik let plánuji návrat. Několikrát to málem vyšlo. Ale ony neutečnou, zrají a jednou si je opravdu vychutnám.

Doporučuji a touto cestou mému nejlepšímu příteli panu DK děkuji. Letos, letos se tam třeba podíváme.