Od událostech na Stagazeru uplynul nějaký čas, admirál Picard ještě stojí před vyvrcholením nejzávažnějšího boje své kariéry, ale sužován nočními můrami se vyrovnává se ztrátou na osobní úrovni a jeho loď - dárek od dlouholetého přítele se otřásá už při první plavbě. Palba? Anomálie? Tak jako tak se musí Jean-Luc vydat tam kam se dosud člověk nevydal.

 Teoretická povídka, autor admin V ve spolupráci s Q. 

 Tu noc jsem opět spal špatně, často jsem se budil zborcený potem a proklínal to, že moje positronické tělo může mít tyhle ability. Sakra, noční můry v mém životě skončily, ale přesunuly se do spánku? Fajn. Pak už jsem jen seděl na posteli a zíral do tmy, neschopný pořádně přemýšlet. Od chvíle, kdy jsem se nalodil na tento koráb se mi vracel ten samý sen. Zase jsem velel své vlastní vesmírné lodi, ale za jakou cenu.

Vstal jsem nakonec a došel do koupelny. Ze zrcadla na mě zírala tvář starého muže, ošlehaná dlouhým životem, tisícem zážitků, ale taky tělo androida. Zapochyboval jsem o svém člověčenství a připomněl si, že člověka nedělá člověkem jen tělo, vzhled, ale i mysl. Riker mnoha humanoidům připomněl, že jsem to stále já, protože moje mysl a všechno co mě činní mnou stále existuje a já nikdy nezapomněl být sám sebou. Mysl, smí fungovat samostatně, u jiných forem života to platí.

Jiné formy života, nové civilizace. Nabubřelé lidstvo se honí od pradávna za mimozemšťany a sní o objevování různorodých planet. Dnes známe tisíce ras, ale stejně nedokážeme akceptovat fakta, která nás naučily. Opláchl jsem si obličej a pokusil se pochválit, že vypadám na svůj věk dobře, ale zamračil jsem se na to. Androidi v podstatě nestárnou. Dat, prahnul potom být člověk a já vlastně bych si to pral také. Krucinál, kdo se vás prosil o tohle tělo!

Loď se otřásla. Zaklel jsem a vrátil se do pokoje, abych se převlékl z pyžama. Rikerův hlas na sebe nenechal dlouho čekat. Vyzval mě, abych za ním zašel na můstek, protože tohle není obyčejná turbulence, že své ženě věří i když senzory nic nevidí. Odvětil jsem, že jsem na cestě. Můj sen mě pronásledoval celou cestu chodbou, i do výtahu a vstoupil se mnou na velín. Tam mě přivítalo šero.

"Něco s námi třese.” Oznámil mi Riker profesionálním tónem, seděl na místě pro prvního důstojníka, mnul si plnovous a propaloval mě očima.

Jeho žena se krčila na druhém sedadle od velitelského křesla kapitána a dlaněmi si zakrývala obličej. Těžce na mě dýchly staré dobré časy. Polknul jsem a posadil se k nim, beztak jsem tahle na Troi nejlépe viděl. Položil jsem jí ruku na ramena. Třásla se, tiše vzlykala, ale když promluvila zněla velmi vyrovnaně a profesionálně. "Velmi mocná mysl. Nad naše chápání. Takové jsou jen jedny.”

Další turbulence zmítla lodí. Sedmá u taktické konzole nebo kde, mi zněla zdálky. "Nemůžu lokalizovat zdroj. Jsme ve volném vesmíru. Navíc mi všechny ty údaje nepřipadají logické.”

"Deanno,” potřeboval jsem se ujistit, přestože jsem odpověď už znal. "Jedná se o útok?”

Zavrtěla hlavou. "Vůči nám není ofenzivní. Bolest. Strašná psychická bolest.” Pohlédla na mě a oči se jí lekly slzami. "Trpí. Nevnímám z něj vztek, ani zlobu. Jen... bolest, zármutek, beznaděj, agónii. Velmi... mocná mysl, která... je sužována obrovskými bolestmi. Návaly beznaděje.... Nutí...” škytla, polkla, zavzlykala, napřímila se. Ještě plakala ale její tvář vypadala klidně. "nutí mě myslet na Farpoint. Ta mysl... je mi povědomá.”