Pokračování neobvyklého rozhovoru se zajímavým hostem pracujícím v netypické profesi. 

**

 

8. V: Asi mezi nejčastější dotazy patří, zda tam straší, že? Protože prostě viktoriánský dům...

A: No ano. Skotsko je plné strašidelných míst, legend a mýtů, takže to k tomu hravě svádí. Takto staré domy často vyvolávají v lidech nejrůznější pocity a zcela určitě v něm někdo zemřel, k tomu nepotřebujete znát jeho historii, tohle odhalí už jen selský rozum kvůli době, ze které stavba pochází. Post jsem přejal po otci, takže s klidem mohu tvrdit, že znám toto sídlo od mého dětství ale I když se mi nikdy nic až tak špatného nepřihodilo, odpovídám na onu otázku hodně vyhýbavě, ať si každý utvoří svůj obrázek sám. Já existuji v souladu s naším domem, ale my komorníci jsme součástí nejen rodiny a domácnosti ale i domu. Tím pádem mohu být snadno tolerován jak část na svém místě. Jestli hovořím srozumitelně. Nechtěl bych se na věci dívat černobíle a zároveň ostatní děsit, řekněme ale, že bych měl o čem vyprávět, kdybych v sobě našel ochotu se rozpovídat. Než se zeptáš, ano dokázal bych určit místnost, kam nerad chodím.

9. V: Naznačil si, že rád procházíš půdy a sklepy, co tam hledáš a proč? Vím, že tato tvoje záliba koresponduje se zálibou tvé ženy.

 

 

A: Velmi rád opravuji a restauruji malé mechanické věci, hrací skříňky nebo hodiny a tak podobně. Patřím mezi amatéry a tato záliba vznikla kvůli tomu, že jsem nevěděl, jak se po službě zabavit, ale našel jsem na půdě pár pokladů a pokusil jsem se jim vrátit zašlou krásu a potom jsem je věnoval paní. Ta byla mým novým zájmen nadšená, dům patří její rodině po generace a většina z těch úžasných věcí patřilo jejím předkům. Šperkovnici dokonce poznala z dětství a v očích se jí zračil ohromný vděk, když se k ní opravený a znovu natřený klenot vrátil a s ním i krásné vzpomínky na babičku, kterou milovala. Tehdy jsem ještě žil staromládeneckým životem jako většina z nás v tradičním pojetí naší profese a hodiny po službě pro mne byly osamělé, dnes, dostane-li se mi do rukou hrací skříňka smím jí přenechat ženě, protože to jsou zase její slabosti. Paní to nevadí pokud se jedná o předmět z domu, jelikož tam taky zůstává ale zároveň činí někoho šťastným. Ne že bych ponejvíce nalézal hrací skříňky, tato rodina má zvláštní, řekněme, zájem spíše o kyvadlové hodiny, truhličky a šperkovničky, ale zabavil jsem se už také starožitným domkem pro panenky, neteř paní a pána to velmi ocenila. Pán navrhl, že bychom jej mohli dát pod stromeček.  

 

Po dokončení oprav obvykle nemám tendence si předmět nechat, proto po konzultaci s paní putuje do něčích rukou nebo si je ponechá ona, někdy mi nosí drobnosti od svých prátel a ty se po rekonstrukci či opravě vrací k majiteli. Ne, nic si neúčtuji. Většinově se stejně jedná o něco, co v podstatě žádnou hodnotu nemá, ale citové poutu dotyčné osoby je velmi silné. A nemám již tolik prostoru se tímto zabývat, přeci jen dříve jsme zde žili jen, pán, paní, já a dvě maid. Po službě jsem si četl, věnoval se zálibám nebo sledoval chvíli film, ale nejsem extra seriálový či filmový typ, raději něco takhle kutím. V posledních čtyřech letech je nás tu více a tím mám i více povinností.

10. V: Existují nějaké nálezy, které vyloženě vyčnívaly z řady? Ohrom nás prosím výčtem nejzajímavějších, co možná nejbizarnějších objevů při tvém lezení po vaší prostorné půdě. Teda, představa tebe prohledávající půdu.... Musím se smát, promiň.

 

A: Ale já se ti vůbec nedivím. Půdy obvykle nepočítají s tím, že po nich bude lézt dvoumetrový muž. Zaplatil jsem za průzkum již několika boulemi, ale vzpomínám na to taktéž s úsměvem, ono je to vážně trochu komické. Konstantně nahrbený šmátrám mezi starým harampádím a hledám poklady. No každopádně....

 

Nejbizarnější? Někdo říká, že by snad na prvním místě mohly stát Memento Mori fotografie, které na mě vykoukly v jedné ze zásuvek, jenže tady se to občas stává, jedná se o dědictví z viktoriánské Británie a dokonce některé rodiny vědí o existenci takových alb a opatrně je na žádost ukazují blízkým přátelům. Mě ten nález nepřekvapil ani nijak nevyděsil či nepohoršil. Určitě bych oproti mému tradičnímu smýšlení takové fotografie nepraktikoval, ale o té době vím hodně a tak jsem zaskočený nebyl. Nepopírám, že mně nezastihl zvláštní pocit, když jsem si uvědomil na co se vlastně dívám.

 

11. V: Možná pro čtenáře, je třeba připomenout oč jde. Vyprávěl si mi, že reakce na ně mohou být až negativní. A já vím, že nové majitele viktoriánských domů mohou zaskočit větší bizarnosti, vám to ale připadá v podstatě normální.

A: Každý kdo něco málo ví o době rozkvětu svého nového domu, nemůže být překvapen, ale rozumím tomu, že moderní člověk nezajímající se o toto období není, zvyklý na takové věci a může reagovat zaskočeně, a ano, takové fotografie, někde v prachu zapomenuté, ve staré komodě, může být nejmenší bizarnost. Nicméně, Memento Mori fotografie vyvolávají občas v lidech nepříjemné pocity, protože zachycují osoby mrtvé a nemyslím tím, že datum na zadní straně vám podstrčí uvědomění, že osoby na snímku zemřely před dávnou dobou, ale míním tím fakt, že byly zachyceny již mrtvé, umělecky naaranžované a vyfocené. Jejich prázdné pohledy mohou některým lidem navodit husí kůži po těle a cítí, že je něco špatně, jenže není, pouze... my mrtvé obvykle tato nefotíme, pro Viktoriány se jednalo o věc běžnou. No, obecně vzato u starých domů dokonce můžete nalézt i hroby majitelů, protože zesnuli na nemoc kvůli které je do města neodvezli nebo si to přáli a je to už tak dávno, že to nikdo už nehrotí třeba z hygienických důvodů, ale náhrobní kameny tam dál leží, jako tiché připomínky.

12: V: Jeden z našich přátel si uvědomil, že na krbové římse mu stojící nádherně zdobené dózy jsou staré urny...

 

 

A: Ano i to se může stát. Svět starých domů v sobě nosí mnoho zvláštních překvapení, se kterými tak úplně nepočítáte. A ne že by tradice uren na krbové římse úplně vymizela. Vidíš? S jakou lehkostí my dva dokážeme o takových věcech hovořit a někdo by nás při tom rád spražil pohledem a ke vztyčenému ukazováčku rád dodal, že se to nesluší a že tahle stále méně častá zvyklost je morbidní. Asi je. Já bych si ničí urnu do obýváku nedal, ale k základním rysům mé profese patří schopnost empatie a pochopení té druhé strany. A od jistých zkušeností se nezdráhám o smrti hovořit otevřeně. Patří k životu a není třeba o ní rozprávět polohlasně s obavami a se strachem. Vlastně, bych řekl, že se někdy obávám více živých než mrtvých.  

 

13. V: Žiješ ve starém domě z doby, kdy smrt nebyla takové tabu jako dnes, děláš profesi, kterou lidé často spojují se starými časy a prošel sis bolestivou ztrátou družky, zážitky blízké smrti a přežil si těžkou chorobu, takové věci určitě změní pohled a dost možná právě kvůli nim je tvé myšlení dost nekonvenční a tato část rozhovoru je trochu více ponurá než první....

A: Někdy čas nehraje roli a možná právě je všechno teď. Ale ty nejsi tady kvůli filosofickým úvahám, či jsi? Vlastně, vím že jsi, ale nejsi si jistý, zda by čtenáře zaujaly. Smrt partnerky mě učinila single na valnou řádku let, prežití rakoviny určitě také přispěje ke změně pohledu na svět, ale i když hovořím o těch ponurých záležitostech s lehkostí... to mimochodem k mé profesi patří, že dokážeme v klidu mluvit o všem, nezapomínám na druhou šanci a neprodlévám jen v minulosti. A dokonce se nevyhýbám modernostem a baví mě technologie, věda....

Kontakt, discord:

https://discord.gg/gVb68fy5DC

dssharmony@email.cz