Po pátku už ani nemůžu být zmatenější. Byl to krásný večer a já ho ráda trávila s ním a se všemi svými přáteli, ale nečekám od toho nic víc. Prostě jsme se dobře pobavili a já teď lituju, že jsem dělala, to co jsem dělala. Jak by si to mohl jinak vysvětlit, než že bych chtěla abychom v tom pokračovali? Chtěla bych vidět do mužské mysli, ale ani to by mi asi nepomohlo tento problém vyřešit. Vždyť vím na co myslí. Vím co si myslí ostatní, ale nevím co si mám myslet já. Je tak těžké rozhodnout se sama, když jim vidím do tváře. V jedněch se zračí spokojenost nebo udivenost a ty další....kvůli nim bych si zakryla oči, protože se do nich bojím pohlédnout. Zlost,smích...opovržení, to všechno v nich uvidím, dokážu ten pohled vydržet? 

Byla to chyba. Vím to, ale je těžké si to přiznat. Nehodíme se k sobě, tak proč to nevidí? Protože jsem blbá...blbá a dělám mu zbytečné naděje a teď nevím, jak z toho všeho ven, abych neublížila jemu a jim. Proč jenom jsme přáteli...proč to nemohl být někdo cizí. Na proč bývá pak vždycky pozdě a já se snad nikdy nepoučím. Když vezmu všechno zpátky (jako by to šlo) It was very big mistake! Vždycky se do mě zamilují, tak proč já ne...jak by to pak bylo jednoduché. Ten, pro kterého  bych lásku měla, ji nemá pro mě. Život je tak komplikovaný.....