Občas se doma bojím.Stává se to i vám? Připadá mi,že i domy ožívají a zvlášť ty staré.Na našem domě je nejstarší přední části,která je původní.Ve dne mi přijde normální,prosvětlený sluncem,barevné zdi se na mě usmívají a vám z té barevnosti stoupá nálada,cítíte se příjemně,útulně.Venku sem otevřenými okny doléhají zvuky ptáků sedících na elektrických drátech v ulici.Občas zaslechnete sousedy,kteří se hlasitě baví před domem na chodníku anebo jak v dálce zaštěká pes.Jen v noci se dům mění na něco temného a tajemného,zvlášť když jsem sama doma a samotu umocním nějakým psychologickým nebo duchařským hororem.Ale noc už je moc temná,zajímavé je když se zešeří.Tmavé jsou jen kouty místnosti a vybavení se pohybuje ve stínu.Ožívají? Neožívají? Pro mě ano.Takové barvy jsou pro mě adrenalin,dům je jiný než ve dne a jiný než v temné noci.Možná záludnější.Šero probouzí část mojí představivosti,ale ta nejtemnější přichází až v noci.Když jdu spát jako poslední zhasínám celý dům,ale ještě předtím si v koupelně čistím zuby.Nesnáším zrcadlo,které je postaveno přímo naproti dveřím.Nikdy nevím co v něm uvidím,když se do něj podruhé podívám...když skloním oči k bílému umyvadlu prozářeném žlutým světlem koupelny a pak mé oči zabloudí zpět k mému odrazu v zrcadle opravdu tam bude jen můj obraz? Někdy mám divný pocit,jakoby se ze tmy ve dveřích do haly měl objevit ještě někdo další.Snad nějaký duch,který bude stát ve dveřích koupelny.Jeho průhledná postava bude kontrastovat s černým pozadím a jeho mrtvolně skelné oči se budou vpíjet do těch mých skrz zrcadlo a ...a co když se začne přibližovat? Jeho neviditelné kroky překročí dřevěný práh a on bude stát v osvětlené koupelně pár kroků ode mě...už se blíží...pomalu...natáhne průhlednou ruku a ...a bude se mě chtít dotknout.Jaký asi bude jeho dotek...studený? Mokrý? Nebo jen projde skrz mé rameno a já nic neucítím.Nedokážu se ani otočit...už se blíží.Co udělám? Začnu křičet? Hrůzou oněmím? Zkoprním? Zavřu oči,aspoň zavřu oči a nedokážu se ani nadechnout,protože cítím,že za mnou je a lidé se bojí nepoznaného,ale...když zase otevřu oči.Nic.V zrcadle uvidím jen svůj osvětlený obraz a vzadu černé pozadí haly,ale kdyby se najednou zjevil vedle mě? Už by to nebyl pouhý obraz zrcadla.Ááá...on by stál přímo vedle mé pravé ruky a zblízka mi zíral do tváře.Ta mlžná bledá tvář,ty mrtvé lesklé oči,ten vážný výraz a můj křik by ho rozplynul jako dým cigarety když se po něm rozmáchnete rukou.Ano,představivost dokáže dělat divy i z obyčejného domu ve kterém už bydlíte něco let.Ale cesta ještě nekončí.Přejít přes tmavou halu už není takový oříšek.A pozor! Tam od oken něco luplo,když už je fantazie napnutá na skřipci jen těžko se dá zastavit a tak i obyčejné zvuky obyčejného topení dokáží vyvést z míry,zvlášť když mám pocit,že celou cestu než se přiloudám do postele mě z těch stínů cosi sleduje nebo za mnou dokonce pajdá.Ale už jsem konečně v posteli,v té i ve tmě útulné a hřejivé,která mě obejme jistotou,že všechny mé představy byly jen sen,ale na zdi proti posteli stojí velké zrcadlo.Hlavně se tam nedívat!Hlavně se tam nedívat! Hlavně se tam nedívat!