Kdepak je ta pravá zima? Nechybí mi, ale rovnou bych skočila do jara. Jako by už přišlo, když vyjdete ven. Všude je bláto z minulého deště, vzduch je provoněn teplem a hlínou. Tráva voní jako na jaře. No proč nevynechat ten chladný leden a únor, který ještě přijde. Komu by to vadilo? Neustálá změna počasí, kdy chvíli sněží, mrzne a naráz zase všechno taje a hladiny řek stoupají jako právě teď. Příroda poslední dobou blázní.

V počítači jsem objevila fotky, které jsou hrozné kvality, proto jsem je tak zmenšila, ale jsou z prosince někdy kolem Vánoc. Pamatujete jak v dobu hrozně mrzlo? Všude byla kupa sněhu. Pod ním na silnici ledovka a větvičky stromů jím byly obaleny jako v cukru. Příroda vypadala pohádkově.

Ten večer bylo minus deset stupňů Celsia, ale nás to neodradilo a čtveřice přátel, dvě holky a dva kluci, jsme vyrazili do chladných a zároveň kouzelných ulic naší vesnice. Tváře nám od zimy červenaly a dýchalo se ztěžka. Přesto to byla krásná procházka. A teď k tomu o čem jsem chtěla mluvit. Když jsme přišli na autobusovou zastávku - která je ozářená bílými zářivkami, že si připadáte jako ve výloze, když večer čekáte na autobus -oči nám padly na dlouhé provazy, visící ze střechy budky. Vypadalo to, jako tenká lana. Jako šňůra na prádlo posypaná přesnými kousíčky sněhu. Teprve po chvíli, když jsme si prohlédli celou budku, jsme přišli na to, co vlastně tato lanka jsou. Pavučiny. Zmrzlé, sněhem omalované pavučiny. Někde visely ze střechy ve dvou svislých řadách a jinde jste mohli vidět pavučinu jako z kreslené pohádky. Na některých zůstali zmrzlí pavouci. Bylo mi jich líto. Trochu to připomínalo film Den po té, jak se New Yorkem přehnala smrtící mrazivá vlna. Přesně tak to vypadalo. Zničeho nic prostě umrzli a zbylo po nich jen pár vláken jejich bývalého příbytku. Ale ty pavučiny, byly krásné.