Každý si myslíme jak jsme jiní, jedineční. Svým způsobem jsme. Každý je originál, neexistuje kopie, jak se doslechnete téměř všude a hlavně nám to vštěpuje psychologie. Osobnost - to je člověk, jakýkoli člověk, je to jedno...bez rozdílu. Všichni jsme osobnosti a i když si všímáme rozdílů...skutečně jsou tak jedinečné? Chci říct jen protože se chováme trochu jinak, než naši přátelé, jsme jedineční? Nemyslím si. Na kolika-ti blogách čtete zpovědi jejich autorů (převážně autorek), jak jsou zvláštní, mají jiné pocity a myšlenky a přátelé jim nerozumí, jsou samotářští a tak aspoň tady se můžou svobodně vyjadřovat a možná o jejich názory někdo i projeví zájem, když si jich jejich okolí nevšímá. Tito lidé si občas myslí, že jsou jiní. Nejspíš jsou, ale kdyby si pročetli sami nějaké další osobní blogy, kde si jejich autoři vylévají své myšlenky a srdce (asi tak jako je to tady :D)  zjistí, že se jejich články docela schodují, protože nikdy nebudeme úplně jiní, pokud jsme stále lidé a ne nějaké bájné potvory jako upíři a vlkodlaci (a to se nám asi nikdy nepodaří :D). Pokud prožíváme to samé co lidé okolo...lásku, radost, smutek, bolest, nemůžeme být úplně jiní. Nemůžeme myslet na jiné věci, vždycky se najde aspoň hrstka lidí, která si bude duševně podobná. Hrstka lidí, kterou bude spojovat společný problém, společná starost. Jako když je někdo nemocný a ví, že někde ať už blízko nebo daleko je někdo ve stejné situaci. Jako když sedíte ve škole nebo v práci a víte, že zrovna v tuhle dobu provádí tuto činnost půlka republiky dokonce i světa. Nemusíme se navzájem podobat, abychom byli stejní. Stačí když víme, že zažíváme stejné situace a dennodenně se proplétáme stejnými starostmi a užíváme si podobné radosti jako lidé kolem nás.