Nedávno jsme se procházeli v noci mimo naši dědinu,šli jsme jako už mockrát do vedlejší dědiny...jen tak,abychom se prošli.Na cestu se snesla hustá mlha,přes kterou nebylo vidět na krok a umocňovala ji tma kolem.Jetště tu noc jsem k tomuto počasí napsala básničku.Můžete si ji přebrat jak budete chtít,ale já si pod ní představím dívku,která zemřela.

---

 Odkud se najednou vzala ta mlha?

Tak hustá jakou jsem ještě neviděla.

Schovala pod sebe okolní pole,

jakoby uspala krajinu kolem.

Musela jsem si jí hledat cestu,

bylo to jakobych spala-jako ve snu.

Ale nebyl to sen,ruce mě mrazem zábly,

a nohy bosé chladem modraly.

Na sobě jsem měla jen tenké bílé šaty,

co se to stalo,dá se to vrátit?

Ta mlha,tak tajemná,  

budí ve mně trochu strach,

kudy se správnou cestou mám dát?

Nikde v dálce žádné světlo,

všude jen úplné mrtvo.

Okolní stromy a ty kde jsou?

Přes tmavé šero vidět nejsou.

Chtěla bych radu,kudy mám jít?

Copak už ani to nemůžu chtít?

Tohle je konec?

Slunce už nezasvítí?

Růst nebude kvítí?

Kam odejde má duše,

až mlha odvane?

Nebo tady už navždy zůstane?...