Přátelé, svět se neustále točí. Svítí slunce, prší, mrze. Máme tu noc a hned zase den. Školní dny se řítí neskonalou rychlostí plnou testů a zkoušení, povídání učitelů o něčem, co se dá jen těžko vnímat a později pochopit. Všímám si toho jen stěží a vůbec mě to neštve. Pak je najednou zase praxe ve školce plné křičících a dovádějících dětí, které vás bojkotují tím, že neposlouchají a jejich zájem o vás je asi takový jako byste tam vůbec nebyly. A přichází tak vítaný víkend, kterým se jen protočíte a ani nevíte jak. Jedna akce za druhou...popíjení dobrých alkoholických nápojů...tanec...pařba...další ráno...ospalost....nevyspalost....další akce...opět nevyspalost...a máme zpět nudný týden. Ale jak ho můžu tak označit, když se mi zdá nudný už i víkend? Před školou má přednost všechna ta zábava...všichni skvělí přátelé a jejich zážitky...moje zážitky...moje nutnost se svěřovat...moje nutnost něco si nalhávat...moje nutnost nechtít prohrávat, ale v této nekonečné hře nemůžu být vítězem. A na konci toho všeho si řeknu, jaký je vlastně cíl? Dokončit školu? Což je cílem většiny lidí kolem mě, ale jen já nad tím nepřemýšlím, vezu se po proudu, ale nevím jak daleko mě ještě může vést a jak silný bude, aby mě donesl k "nějakému" cíli. Ty plné bílé třídy, jejich ozvěna neustálého mluvení a každodenního vysvětlování. Plné chodby a jejich mačkanice, to všechno je jen začátek. To je to, co nás chrání od plné zodpovědnosti dospělého života. Společný start našich cílů, který za těch pár let končí a vezmeme si z něj sebou dost, ale také hodně necháme za sebou. Zážitky a vědomosti nám nikdo nevezme. Tohle se bude ztrácet za pátečním dováděním, které nebude trvat věčně, ale zatím se zdá jako jedinou náplní mého života, protože nic jiného nečekám, i když bych chtěla, člověk musí někde odstartovat, aby věděl jak se bude jeho budoucnost vyvíjet a jaký bude jeho životní cíl. Mám jich několik, ale jak nabývají roky, mění se spíš v nedosažitelné a neuskutečnitelné sny. A přesto pevně doufám, že tohle všechno jednou najde ten správný cíl.