Všude byla tma a my-já,moje ségra a pár našich kamarádů jsme byli na táboráku ve vedlejší vesnici,která je od nás vzdálená 2 km.
Oheň plápolal a kromě něj nebylo nikde vidět žádné jiné světlo.
Dobře jsme se bavili,ale byla už půlnoc,tak jsme s přáteli uhasili oheň a naše banda se musela pěšky vydat domů.
Dělali jsme to tak vždycky,když jsme šli dva kilometry za přáteli.Směrem tam jsme jezdili autobusem,protože ve dne byla cesta po hlavní silnici nudná a nezajímavá.
Vedla téměř rovně s nepatrnými zatáčkami.Přestože to byla hlavní cesta většinou tudy projelo jen jedno auto za 5 hodin.

Kousek za naší dědinou se tyčil starý mlýn a u něj malý domek,který už byl dlouhou dobu na prodej.Ve dnes vypadal ten mlýn celkem nezajímavě.Je to
klasická obdélníková budova bez fasády,která má už vysklená všechna okna s mřížemi.Ve dne jsme se nad ním nikdy nepozastavili,ale ten večer po táboráku,bylo něco kolem půl jedné jsem se tam chtěla podívat.Strašně mě zajímalo co uvnitř uvidím.Neviděla jsem nic,částečně pro velkou tmu a částečně taky proto,že kámoš co se tam se mnou šel podívat,při pohledu do okýnka zakřičel tak,že jsem se lekla já,ale taky kámoška s mojí ségrou,co stáli 3 metry od nás s tím,že se tam podívat nejdou,že se bojí.Křik byl samozřejmě jen legrace a já se do toho okna ani nestihla mrknout.Okolí samoty osvětlovala jen jedna pouliční lampa,takže bych asi stejně nic neviděla,ale jak jsem se dozvěděla od křičícího kámoše,byla tam jen nějaká kola.S odpovědí jsem se spokojila,protože jsem se bála tam jít znovu :D

Za mlýnem jsme měli také malý rybník.Když jsme se k němu blížili šlehnul nás vždycky do tváře studený vzduch.Bylo to tak pokaždé,když jsme od rybníku byli vzdálení 10 metrů.Voda asi zvlhčovala okolní vzduch.Kolem rybníku byla spousta keřů a stromů,takže vodní hladina šla zahlédnout jen při svitu měsíce a to mezi stromy.Ten den měsíc nesvítil,ale byli hvězdy,takže nebyla úplná tma.Byla to sice tma ,ale pořád se dali rozpoznat temné siluety stromů vysázených okolo silnice a také okolo rybníka,za nimi už bylo jen tmavé pole.

Že se blížíme k rybníku jsme mohli poznat změnou teplého vzduchu na studený,ale také strašidelným kvákáním místních žab.Řekla bych,že tam určitě sídlí aspoň milión velkých ropuch.Je to jako žabí koncert do temné noci.Ségra se jednou přiblížila k ústí keřů u rybníka,aby mohla kvákání nahrát mobilem a já měla zábavnou představu,že ji jak se tam tak naklání něco do rybníka stáhne,ale nebylo by to nemožné.
Před třemi měsíci se v osudném rybníku utopil kostelník z dědiny, z které jsme právě odcházeli.Je to zvláštní,rybník je malý a řekla bych,že není ani hluboký,ale je plný bahna,které lidské tělo vcucne a nepustí.Kostelník si toho svého osudného dne chtěl u rybníka natrhat jen pár kočiček do vázy.Když jsem nad tím zapřemýšlela,je to strašné jen tak jít ven pro pár větviček a už se nevrátit :(

Kolem hlavní cesty,kterou chodíme je jen pole a pár ovocných stromů,které ovšem v polo tmě vytvářejí hrůzné tvary,nikomu se to nezdálo,jen mě :D
Každý strom měl svůj vyjmečný a díky větvím strašidelný tvar,sledovala jsem je všechny.Ve dne bych si jich ani nevšimla,ale ve tmě vypadá všechno jinak.
To jsem měla zase jednu bláznivou představu.Držela jsem se s kámoškou,která nás šla s kámoši doprovodit ke mlýnu za ruce a jen tak ze srandy jsme do tiché noci zpívali Nightwish,poskakovali jsme a ve skocích jsme se řítili rychle do temnoty před námi.Bylo slyšet jen naše zpívání,smích přátel,které jsme nechali za námi a dupání bot o betonovou zem.Protože tudy nejezdí moc auta a už vůbec ne v jednu ráno,vždycky chodíme ve středu ne moc široké silnice.A právě v ten moment smíchu a zpívání (museli jsme vypadat jako blázni :D) jsem měla šílenou představu,že v té tmě a rychlosti o něco zakopneme,ale to něco by bylo měkké a ve tmě by jsme nepoznali co to je. Kámoška by posvítila mobilem a spatřila by mrtvou lidskou tvář,já mám ale nápady, co :D V té chvíli blbnutí jsem si to úplně jasně představila :D

To tak jednou,když nás šli přátelé zase vyprovodit nočním výletem se jim stala šokující věc :D
V půli tmou pokryté hlavní cesty jsme se jako klasicky rozloučili přičemž oni se vydali na svou stranu a my zase do naší tmy před sebou,kde už jsme mohli vidět malá světýlka pouličních lamp naší dědinky.
Po dvou minutách co jsme se rozešli, jsme za námi uslyšeli šílený křik.Byla to kámoška.Zastavili jsme se a strnule jsme sledovali cestu za námi,která vlastně nebyla vůbec vidět.Chvíli jsme ještě přemýšleli jestli se vrátíme a podíváme se ,co se přátelům stalo.To jsme ale dělat nemuseli,protože vzápětí zazvonil ségřin mobil.Zvedla jej a dala na reproduktor,takže jsme všichni mohli slyšet kámoščin přerývaný smích.Se smíchem ze sebe koktala ,že jim pod nohy skočila srna z pole a všichni si málem nadělali do kalhot :D Z toho jsme my samozřejmě taky nemohli a tak jsme asi probudili ostatní poblíž spící zvířata.
Domů už jsme potom všichni dorazili bez dalších problémů :D

Mám tuhle tu dvoukilometrovou cestu nocí ráda,pokaždé se stane něco neočekávaného :D:D