Novelu s názvem Krysař od českého spisovatele Viktora Dyka zná téměř každý. Je také součástí povinné četby a pro starší generaci i četbou zábavnou.

Četla jsem Krysaře už podruhé. Kniha se mi sice líbila, ale to nebyl ten pravý důvod, proč jsem se do ní musela začíst nadvakrát. Neudělala jsem si výpisky do čtenářského deníku k maturitě a zapomněla o čem, že novela vlastně byla. Na podruhé jsem si aspoň udělala výpisek z každé kapitoly zvlášť, abych si pak, až se donutím udělat opravdový rozbor, děj připomněla.

Pro vás jsem opsala hlubší doslov a náhled do Dykova díla od Stanislavy Mazačové:

Osnova Dykova literárního díla i jeho činnosti politické nese jako základní předznamenání paradox. Sny a ideály, které si jako bytostný romantik vytvořil, jsou neustále bořeny nejen realitou doby a poměrů, do kterých byl postaven, ale i jeho vlastním intelektem a skepsí. Jako štít proti pesimismu a negaci v literatuře i v sobě samém a proti přízemnosti soudobé politiky si staví nadosobní ideál,který zavazuje k činu, k věrnosti a k neustálému boji. Rozčarování, které reálná podoba splněné touhy vždy přináší, neopravňuje k opuštění snu. Je nejen povinností ve vyším morálním smyslu, ale i životní nutností zápasit za svůj ideál, i když realizace není možná, ba snad ani žádoucí, protože zabije-li skutečnost sen, není oč bojovat. Vystřízlivění se rovná smrti.

Tento tragicky nesmiřitelný rozpor snu a skutečnosti, touhy a nemožnosti jejího naplnění sleduje Dyk, "rytíř chiméry", jak byl často označován, v různých podobách a žánrech v celém svém díle: ať už jde rovinu filosofickou, obecnou, zachycující vztah člověka ke světu a vykládající smysl života, nebo rovinu aktuálně politickou.

Viktor Dyk vstoupil do literatury jako gymnazista v druhé polovině devadesátých let devatenáctého století. Jeho tvorba byla zprvu poznaménána mnoha literárními směry, aniž se kdy trvale přiřadila k některému z nich. Od prvních buřičských sbírek až k poslední, legendou tušení vlastního osudu opředené Deváté vlně, ze které lze vyčíst už určité smíření s údělem Ashavera doby, byl osobitý a svůj v myšlenkové náplni svých děl i v jejich výrazu: zklamán, rozčarován, ubíjen všední realitou vždy znovu věrně zvedá prapor svého snu, jímž je čistý, charakterní a hrdý člověk a národ. Jeho zájem o národní otázku má hluboké kořeny v raném dětství i pozdější výchově. Národ ovšem chápe jako absolutní pojem, nikoli jako konkrétně historickou skutečnost v jejím rozpornosti a proměnlivosti. Za jednou přijatý ideál mravně velkého národa bojuje důsledně předem ztracený boj až do konce, služba tomuto ideálu ho po válce přivádí až k propasti nacionalistické reakce, což je snad největší paradox jeho života.

Období kolem roku 1977, kdy vychází neoklasicistní próza Krysař, je obdobím zlomu v Dykově nazírání. Dosavadní postoj buřiče pera doplňuje spisovatel buřičstvím činu; od polemik a pamfletů přechází na politické kolbiště a účastní se volební kampaně jako kandidát strany náhodně pokrokové. Také v literárním díle účtuje. V tomto smyslu je Krysař vrcholem jeho prozaického díla, jakousi rekapitulací myšlenek a postulátů, v jehož závěru Dyk otevřel perspektivy ke svému dalšímu ideovému vývoji.

Látku ke Krysaři přejímá ze staroněmecké pověsti a promítá do ní prostřednictvím lyticky stylizovaných symbolů vlastní osobnost a vlastní vidění světa. Jeho hrdé a citlivé nitro se kryje hotovou maskou, daným typem, stejně jako ve Zmoudření Dona Quijota nebo v Giuseppu Morovi. Všechny tyto symbolicky pojaté postavy jdou důsledně za svou chimérou a berou na sebe závazky k ní i sobě. Ale Krysař dochází nejdál. Je už do jisté míry zmoudřelý, i když nesmířený, proputoval už popdstatnou část svých cest a častokrát přežil deiluzi. Zná realitu, počítá s ní a její svár s ideálem prožívá na vlastní duši.

Jako už v mnohých svých dílech, zesměšňuje Dyk v postavách občanů města Hameln malodušnost a hrubost (krčmář a Líza), zneužívání veřejných funkcí (oba radní), lhostejnost k neštěstí druhých (scény, kdy matka hledá ztracenou Agnes), samoúčelný iluzionismus (Faust), konvenci a maloměšťáckou počestnost (Kristián).Vidí však i skutečnost, jež má určitou hodnotu: lásku, kterou krysař nálezá u Agnes. V osudu krysařově, který se nedokáže přizpůsobit malosti, zobrazuje potom Dyk svůj osud básníka.Pro lásku chtěl ušetřit město, ale vidí marnost jakéhokoli snažení, a proto dá plně zaznít písni touhy, která probudí v Hamelnských sny o zemi sedmihradské a která je vyláká do prospasti. Krysař ztrácí píšťalu, symbol života, ztrácí možnost zpívat, ztrácí sama sebe, zbývá jen smrt. Umírá se svým snem a otevírá prostor pro nový svět, do kterého sám nepatří.

Krysař, který nemá ani jméno, je z rodu vyděděnců povoláním i údělem. Jeho protihráčem a v údělu bratrem je opovrhovaný Sepp Jorgen, chudý statky i duchem. Krysař nechce - a Jorgen nemůže - žít spořádaným, přízemním životem Hamelnských. Jorgen pro svou prostoduchost není schopen jít za krysařovou píšťalou, není schopen vytvořit si svou představu pomyslné země sedmihradské, je příliš zakotven v realitě vlastního osamělého, hladového života. Realita ho udrží nad zrádností snu. Druhý svět zbylý lidský tvor je zapomenuté nemluvně. A právě tito dva jsou povolání zachovat lidstvo a dát jeho snění a putování reálnější směr. Tato povinnost učinila z Jorgena poutníka, ne však poutníka za chimérou, ale poutníka za zcela konkrétním cílem: jde hledat ženu, která by dala dítěti pít. V dané chvíli se tento zdánlivě malý cíl stává pro budoucí lidstvo životně důležitým, a v tom je jeho monumentalita. Jeho konkrétnost pak dává tušit, že Jorgen nalezne. Závěrečným vyzněním Krysaře vyjadřuje Dyk poprvé poznání, že i skutečnost může být veliká.