Nedávno jsem spala u kámošky a jak už to u nás dvou bývá, před spaním si povídáme o zvláštních věcech. Někdy o blbostech,jindy o neexistujících jevech, prostě to co nás v tu chvíli napadne, když nám ještě nepadají víčka. A právě nedávno - tuším minulý týden (už nevím přesně) došlo v naší řeči na smrt. Nevím jestli to dělá hodně lidí nebo jsme byly jediné, ale přemýšleli jsme co se stane až náš život skončí.

Když jsem byla malá a vzpomněla jsem si, že jednou umřu a už nic nebude, vždycky jsem se rozbrečela. Přišlo mi to divné najednou skončit. No a právě se svou dobrou kámoškou Zuzkou jsme na tohle téma vydrželi mluvit hodinu. Hodinu jsme přemýšleli, co přijde až odejdeme navždy. Dva moji známí prodělali klinickou smrt a jak se to všude říká, viděli světlo a v něm svou už zesnulou rodinu, jak jim podává ruku a mluví s nimi. Takhle to většinou bývá i ve filmech a jim se to tak stalo ve skutečnosti. Nevím jestli jim mám věřit, ale věřím jim. Jenže co je potom. Co je po tom, jak je naše duše volná? To se asi v životě nedozvíme, jen až to sami zažijeme.

Každý si dokáže vymyslet jiný konec. Zuzka přemýšlela o tom, že se naše duše vtělí do zvířete. Já si to takhle představit nedokážu. Nemůžu pochopit, že bychom jenom tak žili v nicotě, nevěděli bychom o světě. Prostě už by nebylo nic, zrovna tak, jako když jsme se narodili. Nejdřív jsme o ničem nevěli, ale najednou jsme existovali a měli vzpomínky. Chtěla bych, aby to tak bylo. Abychom se znovu narodili a žili jinak a v jiném těle, v jiné době a na svou minulou osobnost bychom si nepamatovali. Život by pak měl znovu smysl a nekončil by naší smrtí.