To se mi zase povedla jedna depresivně-morbidní básnička.Jestli si nechcete zkazit náladu raději tenhle článek ani neotevírejte :D 

Když za mnou uslyším nezvyklý klid,

podivím se.

Když otočím se uvidím bledou tvář,

jak z ní vyzažuje ostrá zář,

s křikem uskočím pryč.

Ten bledý zjev se ke mě začne plížit

a mě se začne zvyšovat tep,

srdce mi z hrudi může vyskočit.

Nedá se zaplašit,pomalu se blíží dál.

Každý jiný by nohy na ramena vzal,

ale já v koutě ležím stále,

skoro nemůžu popadnout dech,

když zrůda náhle vyskočí a

mě se svět divně zatočí,

srdce pomalu dobuší

a v místnosti je zase mrtvo

jako v pitevním sále.