Nedávno jsem si přečetla opravdu vtipnou povídku  Michala Viewegham ze sbírky Povídky o lásce. Kostka osudu povídá o tom, jakým způsobem se dá získat láska vašeho života. Je neuvěřilteně vtipná a mohla  by být i realistická, když odmyslíme nějaké detaily. :D Máte-li chvíli čas, pusťte se do čtení. Nebyla moc dlouhá, tak jsem vám ji opsala. ;)

---

 

Kostka osudu

Tvrdím dvě věci. Samozřejmě že láska existuje, a ne že ne, to za prvý. Je všude kolem nás, jenom se ten, co ji hledá, musí dobře dívat, a často jí dokonce jít kus naproti. Voda taky není všude, kde začnete bez rozmýšlení vrtat, ale kdo má na vodu cit, nakonec ji najde skoro vždycky, a nemusí mít třeba ani virguli nebo proutek. A za druhý: musíte, ženský, vědět, že láska může vzniknout i ze zdánlivě beznadějný situace. Musíte bejt připravený na to, že lásku potkáte i tam, kde byste to fakt nečekaly. Musíte uvěřit ve vodu na poušti.

Takže můj příběh: dneska jsem šťastně vdaná, doma mám skvělýho manžela a dvě hezký a zdravý děti a nepřestávám za to bejt osudu vděčná. Ty dva lístky z hokejovýho zápasu máme zalaminovaný a pověšený v ložnici na zdi.

Jenže tenkrát před pěti lety, jsem po několika peripetiích (nevěřily byste, kolik nudnej večeří, promrzlejch procházek a špatnýho šukaní tohle diplomatický slovo zahrnuje) žádnýho dalšího chlapa nechtěla ani vidět. Jenomže naši odjížděli na dovolenou do Egypta a já si říkala, že když celejch deset dní, co mám kvartýr sama pro sebe, budu trucovitě spát sama, mohla bych tím urazit Boha Lásky - a na tyhle věci jsem odjakživa opatrná. Nevěřím pochopitelně každýmu stupidnímu horoskopu někde v Blesku ,ale na druhý straně si ráda vyložím karty nebo zjišťuju, kdy se ten či onen pán narodil, abych se mohla udělat numerologickou tabulku a poznat, co je asi tak zač. No nic. Těch deset dní jsem se rozhodla přenechat Kostce osudu, kterou mám samozřejmě doma. Pokud ji nemáte (ale měly byste, protože když už nevíte opravdu kudy kam, je to něco fakt praktických, co vám pomůže se rozhodnout), pak vězte, že je to obyčejná hrací kostka jako třeba v Člověče, nezlob se, jenom větší a bez číslic, takže si na ty prázdný strany můžete kdykoli cokoli napsat a hodit si - a to jsem taky udělala. Otevřela jsem si k tomu sedmičku muškátu a po zralý úvaze jsem na kostku postupně napsala celkem čtyři jména: pochopitelně Honzu (kterej už byl tou dobou ženatej, jenomže co naplat, když to tenkrát byla moje Never Ending Story...), hned po něm Patrika, i když mi bylo předem jasný, že nevstoupím dvakrát do stejný řeky, potom toho novýho kolegu z práce (což byla ovšem jedna velká neznámá) a nakonec jednoho hokejistu, s kterým jsem mluvila všeho všudy dvakrát v životě (když jsme oslavovali postup Slavie do finále play-off a podruhý po telefonu, ale pokaždý jsem z něj měla dobrej pocit. Takže čtyři. Ať jsem se snažila sebevíc, šest jmen jsem dohromady nedala, protože než abych tam zbaběle připsala některýho z těch předchozích idiotů, to už radši nikoho. Předem jsem si řekla, že hodím přesně třikrát, abych nemohla měnit pravda během hry.

Poprvý i podruhý padl Hokejista a potřetí Prázdná postel.

Nebylo co řešit.

Lokla jsem si pořádně vína a zavolala mu. Take it easy!  Věděla jsem, že když ten telefonát odložím třeba jenom o pár minut, už mu taky nemusím zavolat nikdy. Znám se. Zvedl to hned. Pamatoval si mě, ale přirozeně byl poněkud překvapenej. Zeptala jsem se, jestli ho můžu pozval na večeři. Ve vzduch visela logická otázka, proč volám zrovna jemu.

"Víš, proč volám tobě?" vysypala jsem ze sebe. "Protože seš jedinej chlap, kterej mě ještě nezklamal."

Hrála jsem dočasně přesilovku.

"Tak jo," odpověděl po krátkým uvažování. "Beru to. Tu sobotu, i to vysvětlení."

 

Naši odlítali v sobotu v poledne.

Když mě v sedmnácti poprvý nechali doma na tejdej samotnou, věčně uslzený oči mýho otce (má alergii skoro na všechno, na co si vzpomenete) byly plný fantasmagorickejch obav namíchanejch z obálek pornočasopů, který vidí každý ráno v trafice, a dvou filmů o drogách, co dávali na satelitu...Jenom, aby se tý mý holčičce nic nestalo! Tenkrát, před pěti lety, mi ovšem bylo osmadvacet a v jeho očích byl pouze strach, že tu po jejich návratu ještě pořád budu.

A že ještě nebudu vdaná.

Dneska už se zase máme s tátou rádi a naše dávný spory mu nevyčítám, protože za ně nemůže; osmadvacet let společnýho bydlení neudělá dobře nikomu.

"Tak se tu opatruj," povídá mi.

Našpulil pusu, letmo mě políbil a pohladil po vlasech, což normálně nedělal. Možná měl nějakou předtuchu, i když kdo ví, s ním se o těchhle věcech nedá mluvit.

Odvezla jsem je na letište, vrátila se domů, snědla dva banány a šla do fitka. Tuhle informaci vám, dámy, poskytuju jen proto, že o něčem důležitým vypovídá: večeři s hokejistou jsem nepovažovala za V.I.P. rande. Kdyby to pro mě bylo V.I.P. rande, nikdy bych před ním nešla do fitka, protože v tamější šatně se nemůžu pořádně namalovat, vyfoukat si vlasy a tak dále; navíc trpím takzvaným dopocovacím efektem, jak tomu říkám, takže ještě hodinu po cvičení mi po zádech tečou do kalhotek celý čůrky. Hokejista pro mě zkrátka nebyl natolik důležitej, abych s ním nemohla jít na večeři zpocená. No nic.

Vyzvednul mě před fitkem a jeli jsme do cetra na večeři (tu je zbytečný detailně popisovat, chvílema to šlo líp, chvílema hůř.) V jedenáct večer mě odvezl domů. Jeho auto byla velká černá limuzína dovezená z Ameriky. Oba jsme vystoupili, on otevřel kufr a já z něj vyndala tašku s úborem do fika. Pak jsem si všimla, že mi z ní vypadla propocená ponožka, a bleskurychle jsem po ní šmátla - a Hokejista, kterej můj nenápadnej pohyb nezaregistroval, mi těžkým víkem kufru zlomil obě ruce v předloktí.

 

A pak, že náhody nerozhodujou! Dneska všem říkám: za svý šťastný manželství vděčím jedný propocený ponožce. Tenkrát to, ale k smíchu nebylo: samozřejmě jsem omdlela bolestí. Když jsem se probrala, seděla jsem v tom jeho prokletým autě a řvala jsem (nemyslím tím sténala ani křičela; myslím opravdu řvala). Kromě toho jsem krvácela a taky jsem se počůrala. Hokejista hulákal, že to bude dobrý, a neustále blikal a troubil.

"Hovno bude dobrý!" ječela jsem na něco hystericky. "Jaúúúúú!"

Když jsem rozčilená, vždycky mluvím sprostě. Neovládala jsem se a bylo mi to úplně jedno. S idiotem, kterej mi víkem kufru přerazí obě ruce, jsem už nikdy v životě nechtěla mít nic společnýho. Kousal se do rtů a řítil se stovkou do Thomayerky: noční pohotovost, injekce, rentgen, sádrovna.

"Máte někoho, kdo se o vás postará?" zeptal se mě nakonec doktor, zatímco sestra mi vázala zasádrovaný ruce do dvou šátků.

Podívala jsem se na svý nehybný prsty - a teprve teď mi to začínalo docházet. Jak budu telefonovat? Jak budu jíst? Jak se proboha budu mejt?! Dvě nejlepší kamarádky na půl roku v Irsku, třetí kamarádka na rizikovým těhotenstvím. A naši deset dní v Egyptě.

"Ne," oznámila jsem mu.

"Ne?"

"No fakt ne!"

Vysvětlila jsem jim situaci - a rozplakala se bezmocí.

"Tak to si vás tu musíme nechat."

Snažila jsem se s možností hospitalizace smířit, ale bylo to víc než těžký. V životě jsem neležela v nemocnici. Pořád jsem bulela jak želva.

"To zvládnem," promluvil Hokejista.

To mě vytočilo. Kdybych věděla, že to řekl můj budoucí manžel, asi by mi imponovalo, jak převzal zodpovědnost a tak dále, a možná by mě to i dojalo - jenže v daný chvíli to tvrdil neznámej chlap, s kterým jsem všehovšudy jednou večeřela. Představila jsem si, jak mi ty velký cizí ruce svlíkaj počůraný džíny.

"Nezvládnem!" zaječela jsem na něho. "Co to kecáš?! Jak to chceš asi tak zvládnout?!"

"Vezmu si dovolenou," hlesl Hokejista."To bude dobrý, neboj."

Zpražila jsem ho posměšným pohledem.

"Znám ho den," oznámila jsem doktorovi. "Jeden den,kurva hergot!"

Hokejista protestoval očima. Otočila jsem se znova k sestře a k doktorovi. Podle toho, jak se zamyšleně tvářili, bych se vsadila, že i oni si představují totéž: jak mi ten chlap utírá prdel.

 

Takže se ke mně proti mý vůli nastěhoval.

Spal v obýváku na gauči. Kvůli těm zatracenejm sádrám jsem mohla ležet jenom na zádech a samozřejmě jsem toho moc nenaspala; každou noc jsem byla pětkrát vzhůru a k ránu jsem naopak usínala. Hokejista vstával dřív: ustlal, vyvětral a odplížil se do koupelny. Potom zapnul notebook a odpovídal na maily. V devět zaklepal na dveře mýho pokoje a trpělivě čekal, dokud mu nedovolím vejít. Podle mejch popudlivejch pokynů vyndal ze skříně potřebný šactvo, přinesl ho k posteli a posadil se vedle mě. Vzdychla jsem, sprostě zaklela, zavřela oči a on mi opartně přetáhl ramínka noční košile přes obě sádry a svlíknul mě. Potom mi oblíknul čistý kalhotky a ponožky. Vyčistil mi zuby, umyl mi obličej a učesal mě. Došel nakoupit, připravil snídani a nakrmil mě. Sklidil ze stolu, pustil mi nějakou americkou komedii (jeho brácha je ilegálně stahoval) a potom na celý dopoledne vypad; vrátil se před polednem a uvařil mi oběd. Po jídle umyl nádobí, zalil mi kafe a v mobilu mi vytáčel čísla všech známejch, kterejm jsem si ještě nepostěžovala; jakmile to zvedli, přepnul telefon na hlasitej odposlech, položil ho přede mě na stolek a šel na balkon kouřit, aby neslyšel jak na něho nadávám.

Což jsem dělala s velkou chutí.

Za celej tejden jsem se na něj ani jednou neusmála. Přísahám. Smažil mi třeba vajíčka - a já ho nenávistně pozorovala z křesla. Celej tejden jsem ho jenom peskovala. Dneska jsem ochotná uznat, že jsem na tom úrazu měla jistej podíl, ale tenkrát v mojí hlavě svítila jediná věta: TEN DEBIL VYPATLANEJ MI ZLOMIL OBĚ RUCE.

 

Odpoledne mě bral ven. V neděli jsme jenom obešli blok, protože počasí nebylo nic moc, a navíc mi vadilo, že na mě všichni zíraj jako na nějaký vesmírný monstrum. V pondělí se udělalo hezky a Hokejista mě tím nenáviděným americkým autem odvezl k soutoku Vltavy a Sázavy. Koukala jsem do vody a zarytě mlčela.

Po večerech jsme si četli, takže mi musel obracet stránky. Ještě častějc jsem si čichala k podpaží: nic moc. A samozřejmě se to zhoršovalo. Vyčůrat se i spláchnout jsem zaplať pánbůh zvládla sama; utřít se moc ne. Veškerou intimní hygienu jsem omezila na odmočování v bidetu - nemusím vám, holky, říkat, že stoprocentně to rozhodně nefunguje. Po třech dnech jsem se cejtila i já, takže ten chudák to musel čuchat ještě dřív.

"Tak jo, ty úchyle, vzdávám to," povídám mu.

Dotčeně mě pozoroval. Říkala jsem vám, že má metr pětadevadesát?

"Dočkal ses. Budeš mě moct umejt. Všude - jestli mi teda rozumíš."

"Oukej," povídá, jako by se nechumelilo.

"Smrdím jak kanál, takže to nebude příjemná práce," informovala jsem ho pomstychtivě. "A to ti přeju!"

Jenom se usmál. (Já ne.)

K něčemu se vám přiznám: neudělal jedinej pohyb, kterej bych si mohla vyložit špatně, ale umyl mě tak důkladně a zároveň jemně, že mě to vzrušilo. Nemoh to nepoznat. Pochopitelně mu to zvedlo sebevědomí.

"Kdybys měla ještě nějaký přání, stačí říct."

Dokonce se ke mně naklonil, až to vypadalo, že mě snad hodlá políbit. Okamžitě jsem se odtáhla.

"Jo," povídám nemilostně."Umej laskavě tu vanu!"

První čtyři dny jsem logicky měla zácpu. Ve čtvrtek už jsem měla takový křeče, že jsem chtě nechtě musela sežvejkat dva regulaxy - a v pátek ráno jsem se doslova vysrala z podoby.

"Na ten záchod teď minimálně hodinu nevlezeš!" nařídila jsem mu.

"Vo mě strach neměj," odseknul. "Spíš si promysli, jestli nepotřebuješ utřít."

Začínal mi to vracet. Už mě měl taky dost.

Ale v sobotu mě přesto vzal na ten zápas. NHL v Praze! New York Rangers versus Tampa Bay Lightning. Bylo to beznadějně vyprodáno a všichni mí známí z řad slávistickejch fanoušků o tom nadšeně mluvili jako o události roku, jenže já byla nenamalovaná, špatně učesaná (od něj, samozřejně) a kůže pod sádrou mě pekelně svrběla. Moje nálada podle toho vypadala. Odved mě na toto místo, pozdravil se s kamarádama, ale nepředstavil mě. Zeptal se, jestli mám nějaký přání, že prej jde koupit občerstvení. Myslím, že tušil, jaký odpovědi se mu dostane.

"Jediný," pravila sem suše. "Aby mi nikdo nelámal ruce."

Pokejval hlavou.

"Ještě tři dny,"  zasyčel. "Potom tě předám vašim a už mě nikdy neuvidíš. Slibuju."

Otočil se na podpatku a po pěti minutách se vrátil s obrovským kbelíkem popkornu, ale schválně mi nenabídnul. Ani jednou. Mechanicky si nabíral plný hrstě, soustředil se na hokej a mě vypustil z hlavy. Buď na mou zmrzačenou existenci fakt zapomněl, nebo to dost věrohodně předstíral. Buran Buranovič Buranov, myslela jsem si vztekle. Nenáviděla jsem ho.

Noviny pak psaly, že to byla velká show amerického střihu: lasery, zábavnej program o přestávce a tak dále - ale já se spíš nudila. Zmíněná přestávková zábava vypadala převážně tak, že kamera najela na nic netušící pár v hledišti, jejich zaskočený tváře se obratem objevily na tý velký kostce zavěšený nad ledem a nějakej technik k tomu dodal blikající nápis KISS! KISS! KISS! - načež publikum ty dva chudáky začalo vesele vytleskávat, dokud se v přímym přenosu přede všema rozpačitě nepolíbili. Bylo mi z těch vynucenejch happy endů šoufl.

Na konci přestávky před druhou třetinou zabrala kamera mě a Hokejistu.

Moje první myšlenka byla: Skvělý. To se dalo čekat. Tohle mi ještě chybělo.

Asi dvanáct tisíc lidí se potěšeně smálo mejm zlomenejm rukám.

Začali nás vytleskávat.

Zavřela jsem oči. Nemohla jsem dejchat. Běžte všichni do prdele, říkala jsem si v duchu, jenže vytleskávání sílilo. Připadalo mi, že se tý nelítostný mase lidí nemůže nikdo vzepřít - jenže Hokejista to udělal: podíval se přímo do kamery a zavrtěl hlavou. Potlesk se ihned změnil v pískot a bučení, ale on dál vzdorně žvejkal popkorn. Naštvanost mu mimochodem sluší: oči mu pokaždý jakoby ztvrdnou a najednou vypadá hrozně nebezpečně a sexy. Zírala jsem na něj a na sebe na tý velký krychli - a pak mi to došlo.

Ježišmarjá, Kostka osudu!

Jako robot jsem obě sádry natočila k Hokejistovi.

"Polib mě! Dělej!" poručila jsem mu.

Dal si prevít na čas, ale potom poslechnul.

Obecenstvo triumfálně zabouřilo. Všechno ve mně začalo tát. Strčila jsem mu jazyk do pusy. Koukli jsme se na sebe - a mně konečně spadly klapky z očí. Poprvý jsem ho uviděla jinak, než skrz ten slzavej závoj ublíženosti a averze. I jemu docvaklo, co se tu děje. Políbil mě znova, už bez kamer: něžně a tak nějak ochranitelsky, jestli mi rozumíte. V tu chvíli jsem věděla, že se líbám s nejlepším mužským svýho života, že se líbám s otcem svých dětí - a nespletla jsem se.

Láska existuje, ne že ne.

Jenom musíme uvěřit ve vodu na poušti.

---

Tomu se opravdu říká Happy End. Těžko říct, jestli se něco takového odehrálo ve skutečném životě. :D