Nemůžu si pomoct, ale život bez školy je tak nudný. Pořád souhlasím s tvrzením, že život je takový jaký si ho uděláme, ale přesto...Co doma? Co bez práce? A kolikrát taky co v práci? Ne jeden by z toho nic nedělání chytil pěknou depku. A jak mi chybí získávání nových informací. Takových, za kterými si přikráčíte na hodinu, sednete do lavice, oči přilepíte na informátora – učitele a pokud nejsou zajímavé, tiše je ignorujete a v opačném případě hltáte slova a zapisujete je do pomyslného notýsku v paměti mozku. A že se opravdu ráda dozvídám nové věci, tedy pokud se nejedná o politické ptákoviny nebo matematické rovnice. Leč mám takovou smůlu, že i když bych si přála mít paměť přinejmenším jako 500GB pevného disku počítače, musím se spokojit s průměrnou lidskostí. S vyjadřovací schopností to také není bůh ví jak slavné, jsem prostě zářným příkladem člověka vyvinujícího se z opice. Ať žije evoluce! Nejspíš učebnicím dějepisu v tomto případě moc nevěřím, protože jsme-li opravdu z opic, jaktože se opice dál nevyvíjejí? Jestli se tento fakt dá vědecky vysvětlit, se ke mně ještě nedostalo, ale nepochybuju o tom, že jste se nad touto otázkou někdy zamysleli i vy, tedy pokud máte čas přemýšlet nad kravinami jako právě teď já. Tady je aspoň vidět, kdy tisíci gramový mozek neví, co by dělal, když si má sám najít nějakou činnost, protože mu ji momentálně nikdo nenabízí. 

Klidné a stereotypní je nic nedělání. Den co den rozesílám životopisy a čekám, kdy se kdo smiluje. A čím víc úspěsných lidí potkávám, o to častěji se probouzí vzteklý skřítek, schovaný v nejzašším kotku mysli. Přitom vystrkuje hlavu málo kdy, ale teď uvnitř křičí a navenek ho nikdo neslyší. Jen mé rozbolavěné uši.

Má rozporuplná povaha se zároveň bojí, že její povinnost každou chvíli přijde. Nevyhovuje mi to co je teď, zároveň se děsím toho co nastane, až se někdo konečně smiluje a přijme mě coby svého zaměstnance. Jako bych se bála udělat krok dopředu, protože mě tam čeká jen velká neznámá. Ale nemůžeme stát na místě. Určitě jste také po absolvování střední školy (vysoké školy) měli podobné pocity týkající se budoucnosti: Co se mnou teď bude? Za jak dlouho si dokážu najít práci? Až ji najdu, budu ji zvládat? Co když nic nenajdu? ....Mé myšlenky si s těmito otázkami pohrávají jako kočka s myší. Protože jsem povahy přemýšlivé a hloubavé, jediné co dokážu dělat, je pitvat se svým dosavadním životem. Jelikož nemám plány do budoucna (velká chyba), dokonce ani pořádné sny, co by se daly uskutečnit, je vidina v dál poněkud suchá a tak se jí nezabývám. Nevím jaké pocity, vnitřní rozpory a boje jste zažívali vy při hledání práce nebo směřování budoucího života tou správnou cestou, ale určitě jste to tak nehrotili. A to vám upřímně závidím, protože to nedokážu...