Tolikrát jsem hledala světlo a stále hledám. Několikrát jsem ho spatřila skulinou mezi trámy. Nevinné a slabé na to, aby mě osvítilo. Jindy oslnilo přivírající se oči, ale nával pohasl stejně rychle jako se objevil. Jako když vyletí jiskra z tření dvěma křemínky. A když přišel oheň, zadusil se dřív, než jsem si užila jeho tepla. Asi to tak má být, život je nevyzpytatelný. Na chvíli máte pocit, že držíte opratě pevně v rukou, náhle se kůň vysmekne a dopadáte do bláta. Je naším údělem čvachtat se v té hnědé mazlavině?

Pořádná bouře a déšť dřív dokázal smazat rány nebo je aspoň ovinout náplastí. Pohled na zoranou hlínu, vdechnutí její vůně, vůně zeminy připomínající sklizené brambory...Poznáváte ten vzduch? Když se z kraje jara a začátkem podzimu procházíte polní cestou a snažíte se pobrat co nejvíc čerstvého vzduchu, co dává přírodní krajina bez smítka civilizace. Hlína pod botami křupe, tráva se láme a vy do paměti, jako fotoaparátem, klikáte obrázky zapadajícího slunce, oranžové oblohy, zeleně a polní hnědosti. Cítíte se jako páni svého času, jako ptáci co nezapomněli létat. Máte chuť rozběhnout se z kopce po vlhkém poli, nechat se větrem šimrat obličej a rozfoukat vlasy. Probudit v sobě dětskou duši, co jsme ztratili. Vnímat úsměv rozlévající se po tváři, smích desetiletého dítěte, které se nebojí, že spadne a odře si koleno, které nemyslí na to co bude dělat, až tenhle závod s větrem skončí. To dítě, které dokáže jako houba nasáknout všechno krásné, co příroda nabízí. Nemyslí na úkoly, povinnosti, rodiče, budoucnost, brzkou přítomnost...plnými doušky nabírá zbylé světlo z odcházejícího slunce, barvu oblohy, zpěv ptáků a přicházejícím jarem provoněný vzduch...odkopává hroudy hlíny a nepřemýšlí nad tím, že budou boty špinavé nebo poškrábané. Představuje si, že může všechno. Všechno je snadné, jednoduché, jasné a dosažitelné. Nic není nemožné a nic není těžké. Každý krok je božsky lehký jako krok kosmonauta na měsíci. Každý skok je jako běh kamzíka. Rozzářené oči jsou upřímné a upřímně si užívají moci vidět, protože svět na který se zrovna dívají je neskutečný. Poznáváte?

Takové procházky o samotě jsem dřív měla, přesně tak jsem se při nich cítila. Volná. Živá. Nespoutaná. Dnes oči vidí pustou krajinu v šedých barvách. Les v dálce nevypadá přátelsky jako kdysi. Myšlenky, které mě v této samotě nenavštěvovaly, dnes nechtějí odejít. Na místo co bych vnímala hlínu a její suchost, co nešpiní boty, počítám kroky a ptám se, jak daleko se jim ještě chce jít, než se otočím a půjdu zpátky. Přesto se ke mně světlo dostane, jenomže není takové, aby dokázalo zahřát. Jen aby se neřeklo, bloudí kolem, ale bojí se mě dotknout. Jako bych ho pouhým dotekem dokázala zhasnout docela.

A milovala jsem tmu. Kdysi si v ní libovala více. Temné nebylo vždycky špatné, zůstávalo na něm víc krásného, než na světle. Tma chlácholila a nabízela tajemná zákoutí. Inspirující ticho. Hrobové ticho. Únikové ticho. Klid. Šanci na změnu. Protože noc se promění v den, ale nikdo nezaručí, že bude lepší. Ale ve tmě si vždycky můžeme rozsvítit lampu. Nebo zhasnout, záleží na tom, co bude v danou chvíli nejlepším východiskem.

Noční klid ve mně probouzel fantazii a touhu po hře. Oči zajiskřily divokostí, brána otevřena. Tma schová, co má být skryto a odhalí pouze to, co jí dovolíme, jako černý plášť zahaluje nahé tělo. Noc přináší možnosti, odhazuje masku plachosti a nahrazuje ji chtivostí. Nebojíme se ničeho, uděláme cokoli, protože tma chrání a zastiňuje nepravosti. Neřesti. Dopouštíme se jich všichni. V noci, za tmy odvaha vylétá jako ptáček z klece, když zapomeneme zavřít dvířka. Poháněná touhou něco dokázat, protože právě noc schová nezdařený výsledek.

Libovala jsem si v nočních ulicích. Pouliční lampy oranžově zářily. Nikdy si nedovolily osvětlit víc, než bylo třeba. Volaly zvěř ven, z jejich příbytků. Už je noc, jste v bezpečí, můžete ven. Mnohokrát jsem na svých nočních toulkách spatřila prchajícího ježka, kunu zkoumající auta, nenápadného netopýra nebo lišaje spícího na obrubníku u cesty. Noc mnohé skryje, ale dokáže odhalit, co jindy neuvidíme. Hvězdy a měsíc cestu, kam světla lamp nedosáhnout. Přináší větší adrenalin. Pocit narůstajícího, i když bezdůvodného nebezpečí. Věděla jsem, že za keřem nikdo není, že za šuměním trávy stojí nějaké plaché zvíře, které považuje za vetřelce mě. Přesto chloupky na zátylku stály a husí kůže na rukou vyskočila. Toužíme po nebezpečí. Proto se vrháme s padákem z letadel, proto navštěvujeme nebezpečná místa, proto čteme a sledujeme napínavé knihy a filmy. Abychom pocítili příjemný strach. Tak jsem to kdysi měla, když jsem sama procházela noční krajinou, brala jsem to jako dítě dobrodružství ze stezky odvahy. Dnes mě namísto hrůzných stínů pronásledují úzkostné myšlenky, že rozhodnutí, která dělám nejsou správná, že nepřinášejí žádný užitek.

A to je věk. Je těžké, skoro nemožné soustředit se na to, co nás dříve naplňovalo, když se přes to, jako vlna valí problémy. Když řešíme neřešitelné abstraktní otázky, když se zabýváme vztahy, co nemají smysl. Když pláčeme nad rozlitým mlékem, namísto co bychom se snažili, aby se nerozlilo nebo ho aspoň utřeli.

Jak zařídit, aby nás zážitky, relax naplňovali stejně jako kdysi. Jak znovu probudit světlo a ovládat tmu?