Po dlouhém přemýšlení a žvástech , jak tě nesnaším jsem dospěla k tomu, že bez tebe nemůžu žít . Nechtěla jsem si to připustit a nalhávala jsem si , že jsem šťastná s někým jiným . Skoro po roce jsem si to všechno uvědomila a to díky jednomu dnu , kdy se mi otevřeli oči a uvědomila jsem si , že tu nenávist k tobě , co jsem si namlouvala, neexistuje a nikdy neexistovala.  Když jsi stál v ten den , naproti mě pod schodama  a díval se na mě tím pohledem , který jsem dřív milovala a začínám milovat znovu, jsem si uvědomila jak moc jsi mi chyběl . Z ničeho nic se naše rty přitiskly na sebe. Najednou jsem zas ucítila sladkost tvých rtů . Po chvilce jsem ucítila  slanost na rtech - pršelo mi z očí . Ani nevím proč , jediný , co jsem v tu chvíli věděla bylo , že jsi mi chyběl . Byl to další začátek našeho serialu . Skoro po roce zase my dva - já a ty! My dva k sobě patříme, osud nás zas spojil . Nezapomněli jsme na sebe, naše láska nikdy neumřela a náš pláämínek lásky nikdy nevyhasl. Nevím , kolika lidem se tohle poštěstí , ale přála bych to každému , kdo miluje a ztratil. 

Zase se blýská na lepší časy.

Věřím v osud.

( Článek je psaný už dříve)