Skoro, uhm.

To si člověk sprintuje na letadlo v Edinburghu, protože, jako vždy, jde na poslední chvíli, a když jednomu uletí letadlo, není to takové, jako když frnkne vlak (a s Českýma drahama zase tak často nefrnká, žeano). Mno, spěch byl zbytečný, protože letadlo mělo dvacet minut zpoždění. Trochu jsem znejistěla, ale tak pořád jsem měla kolem hodiny na přestup v Kolíně nad Rýnem, tak jsem si pořád říkala, že stíhám (na přestup i s pořízením palubní vstupenky by měla stačit půlhodinka). Konečně nás pustili do letadla. Kapitán se omluvil za zpoždění, které způsobil rozbitý nastupující tunel, proběhla klasická bezpečnostní přehlídka, která je, podle mně, úplně k ničemu a ... nic se nedělo. Čekalo se a čekalo. Za chvíli kapitán, že se omlouvá, ale ten blbej tunel nejde odendat. Moje nervozita ohledně stíhání přípojného letadla stoupá. Další hodina v čudu a stále sedíme v letadle a čumíme na tunel, ke kterému se připojuje víc a víc autíček s blikátky. Je mi jasné, že moje letadlo do Prahy odletí beze mně. Zkouším letušku, jestli by ho nemohla nějak pozdržel, žel mě zklame. Nic neví (krom toho, že ví, že mi to letadlo asi uletí) a nedokáze mi pomoct. Po hodině a půl čekání vyleze mezi nás, lůzu cestující, i pan kapitán, žertuje, omlouvá se. Vzhledem k tomu, že kapitáni letadel jsou perfektní genitcká výbava v pohledných lidských balíčcích, nedá se na něj zlobit :oD Po dvou hodinách se skotským kutilům podaří tunel od našeho letadla odpojit a my se můžeme vydat na cestu do Německa.

Čistě subjektivně a osobně si myslím, že to letadlo nebylo úplně v pořádku, vzhledem k poměrně bouřlivému a dramatickému přistávání, kdy s letadlem flákli o ranvej a takhle úporně brzdit letadlo jsem ještě nezažila (a že jsem něco letadel zažila). Opravdu jsem pak čekala, kdy vypadnou ty kyslíkové masky, které vždycky tak přičinlivě ukazují před startem. Nic ale nevypadlo, přežili jsme to a netřeba se v tom pitvat.

A samozřejmě, můj let do Prahy byl v píči, nebo-li v Praze (nebo alespoň těsně před Prahou). A tady nastává část: Jsem velká holka. Protože sama samotinká, bez letadla, bez nikoho a poraď si. Jak ráda opakuju, že jsem veškerou angličtinu už dávno zapomněla, tak jsem si najednou moc ráda vzpomněla, abych se doplácala na přepážku German wings, jestli pro mě nemají náhradní řešení. Chvíli na mě koukali jak na debila, co si nechal uletět letadlo, ale pak vyhrabali papírek s nějakýma německýma instrukcema. Začali se omlouvat a mezi omluvami mi řekli, že mi zajistili hotelový pokoj, protože další letadlo letí až druhý den, v devět ráno. A to jsem byla zase v píči já, protože v půl sedmé ráno jsem měla už být nastoupená na pracovišti. Chvíli jsem přemýšlela, že bych se zkusila dopravit na nějaký nádraží nebo zvolila osvědčený postup "tatíííí", když jsem zvolila cestu nejmenšího odporu, zvedla telefon a s končící baterkou zavolala vrchnosti, že jsem v Německu a práci opravdu, ale opravdu nestíhám :oD Kupodivu to bylo přijato docela v pohodě.

Na hotelu jsem dostala pokoj, ke kterému příslušela i vana (zdravím Squalla, byla jsem tam celých deset minut! :oD) a sprcháč, plus šampon, plus tělové mléko (super věc, když cestujete jen s batohem plným špinavých ponožek, plyšovým šnekem a knížkou). K pokoji byl i poukaz na večeři v ceně dvaceti eur (a tu křupanskou nervozitu, jestli couvert nebude započítanej navíc, protože nemáte prachy - nebyl), ráno snídaně (opětovná nervozita, když jsem musela podepisovat účtenku na patnáct euro) a odvoz z a na letiště. Musí se nechat, že byli opravdu milí a snažili se mi to vynahradit (no, mohla jsem dostat první třídu na cestu zpátky, takhle jsem nedostala ani svačinu :oD ). Mám trochu podezření, že u ČSA bych dostala tatranku a za přílatek polštářek na přespání na letiští :o)) A velmi narcisticky jsem na sebe hrdá - že jsem se o sebe dokázala postarat sama a v cizí zemi, navíc dokonce bez peněz - inu, dobře já :oD

Třeba jednou opravdu vyrostu. A nebo taky ne ...