A je tak těžké věřit, že po těchto cestách se mohou pohybovat i duše? Že nad námi poletují obrovské shluky duší, neviditelné, ale zachytitelné sluchem, když se pořádně zaposloucháte? Létají nad komíny, po chodnících, skrz vaše saka a košile a hrudní koše a plíce a projdou skrz vás na druhou stranu, že vzduch je jako knihovna a záznamy každého prožitého života, každé vyřčené věty a každého odvysílaného slova v něm zůstávají napořád? Znovu povstaneme v trávě. V květinách. V písních.

Dojemné, krásné, chytlavé, smutné, nejde se odrthnout, dokud se to nedočte. Pulitzerovu cenu nedostala kniha náhodou. A já jsem okouzlena (a taky trochu smutná a taky malinko v depce). Víc takových knih, prosím.

Jo a pětsettřicetčtyři stran!!!! Ne, že by mi to nebylo šumák, ale všímám si, že dost často lidi mají tendentci zdůrazňovat, že přečetli tlustou knihu. Ne, že by tloušťka, ukazovala na kvalitu knihy (Padesát odstínů šedi je toho živým důkazem), ale tak když to dělá někomu dobře :o)))