Vzhledem k totálnímu vyčerpání mi chybí zápis v děníčku. Nedivím se. Když jsem přiletěla, bylo to první letadlo, co ten den přistálo do Cairns (deset dopoledne) a tak byli úředníci čerství a natěšení. Také to bylo mé první shledání, po šestatřiceti hodinách, s krosnou plnou věcí, u kterých jsem se bála, že mi vyhodí a budou dělat probémy (třeba piškoty). Projít bez problému jsem nemohla, to bych totiž nebyla já. A tak na otázku, zda sebou nevezu nějaké sošky, jsem musela vypadat opravdu tupě, protože jsem nechápala, co po mně chce a zarytě tvrdila, že prostě ne. Nakonec mi ukázal, ať jdu k němu,  k rentgenu a vítězoslavně ukázal na obrazovku, kde svítil ten obrovský dinosaurus. Po ujištění, že je to dinosaurus, že je z plastu (brácha mi později říkal, že jsem měla říct, že je živej, a že ho kousne :o) ), se pán pyšně usmál, pochválil se, jaké tam mají vymoženosti, protože všechno vidí a milostivě mě propustil na australskou půdu. Že jsem prošla s kořením, které mi naposlední chvíli šoupla ségra do batohu je netrápilo. A to jsme posléze zjistili, že jsou to vlastně semínka :oD Bylo to na delší dobu poslední místo, kde jsem ještě zvládala angličtinu. Pak se to nějak ... vyplo :oD

Venku do mně bouchnul vzduch o poznání vlhčí, než je u nás doma. Nebylo to ale nepříjemné. Protože jsem tam byla v květnu, Austrálie přestupovala z podzimu do zimy a teploty se držely na ideálních pětadvaceti stupních. V letištní hale na mě už čekal brácha. Vlastně jsme se do té doby moc neznali. Je o dvanáct let starší, a protože byl jednak trochu divočejší a taky proto, že u nás doma to nikdy nebylo moc ideální, tak jsme spolu nevyrůstali a ani se nestýkali. Po úvodním vtipu, jestli chci řídit (vzhledem k tomu, že je Ozi anglická kolonie, jezdí se vlevo a mají volanty na druhé straně) jsme se nasedli a vezl mě domů. Okolo nás se všude tyčily štíty neskutečně zelených hor, všude palmy, na obloze papoušci. Pro mě, coby burana úplně neskutečnej pohled. A taky fascinující. Všechno bylo tak jiné, než jsem znala.

Jejich dům byl jedním slovem úžasný. V něčem takovém bych chtěla bydlet. Bungalov, s nezbytnými palmami před ním a také na zahradě za ním, kdy nechyběl ani bazén, s malým vodopádem. Ráj.

A pak mi zakázali jít spát. Prý, abych se srovnala s časovým posunem (vzhledem k tomu, že jsem zvládla proletět přes několik časových pásem jsem stejně netušila, která bije, kolik je hodin, natož, aby mé vyčerpané tělo tušilo, jestli je vlastně večer nebo ráno nebo co vlastně). A to bylo peklo. Já jsem totiž opravdu POTŘEBOVALA spát. Mladší synovec, kterého jsem měla hlídat se mě beztak bál a v jejich tv roomu měli neskutečně pohodlné sedací pytle, kde by se spalo. Ale zákaz. Švagrová mě naložila do auta a jeli jsme do města, do školy, pro staršího synovce (v Ozi se chodí do školy od pěti let, říkají tomu prep. Přijde mi to docela fajn. Je to taková předpříprava a ta první třída pak není tak brutální, jako u nás). A mluvila a mluvila a ukazovala, ale já si z toho nic nepamatuju, protože jsem byla úplně mimo ze spánkového deficitu :o)

Když jsem si mohla jít v osm večer lehnout, doslova jsem upadla do klinické smrti :oD

Cesta z města (neboli z letiště). A taky první Ozi foto :o)

Můj čtvrtletní domov

A na závěrt Ozi tráva :oD Říkali jsme jí krmení pro dinosaury :o)