Ach jo, už červen. Na můj vkus to moc letí. Půjčily jsme si se švagrovou kola od její ségry a vyjely do terénu. Jedno kolo má dětskou sedačku, tak jel i Mladší, čímž se kolo stalo značně nestabilním, takže jsem nakonec coby tlustší, ale zdatnější člen rodiny vezla malýho já. Přesně tohle mi chybělo! Pořádnej pohyb. Blbejch deset kiláků (asi), a jak to člověku zvedne náladu. Ještě bych ráda začala běhat, ale večer se bojim hadů a ráno jsem líná vstávat :o) Ale budu muset, no ...

Kolo bylo úplně geniální vynález, už díky tý dětský sedačce vzadu. Nemusela jsem se totiž limitovat jen tím, kam dojdu a mohla jsem v rámci hlídání s Mladším vyrážet i dál. Takže jsem najezdila dost kilometrů. Až se nám jednou podařilo půjčené a strašně drahé kolo zničit a bylo po ježdění... Ale o tom zase někdy jindy.

I běhat jsem nakonec začala - poctivě, každý večer (hadi nehadi) a z Austrálie se vrátila o deset kilo lehčí...