Jako malá jsem sběr borůvek (a jiných lesních plodů) nenáviděla. U nás sice borůvky nerostou, ale jako absolvent prvního stupně vesnické základní školy jsme pravidelně vyráželi do vedlejšího lesa a v byli nuceni sbírat hluchavky a otrhávat březové lístky. Jako vrchol bylinkářského snažení byl domácí sběr, který, samozřejmě, vyhrála třídní šprtka vlastnící knírek a obrovské papírové pytle naplněné hluchavkami, listím a taky pomerančovou kůrou. Já nenosila nic. Možná malý pytlíček pomerančové kůry po Vánocích. Taky jsem byla černá ovce, ta neoblíbená. Třídní šprtka byla sice nudná, ale měla dobré známky a nosila ty pytle - takže je jasné, že se na žebříčku oblíbenosti kantorů umístila o dost líp než já (mimochodem tyhle křivdy si v sobě nosím celý život).

Každopádně sbírat malý věci v podobě hluchavek byla nuda. Hluchavky sice dobře chutnají, když je vysajete, ale na sběr jsou moc malinký. Takže já se radši po tom lese toulala (to mi vydrželo dodnes) a jeden naplněný kelímek od jogurtu byl můj největší úspěch.

Na táboře jsme zase museli sbírat borůvky (k obědu). Knědlíky s borůvkou omáčkou byly sice famózní, ale ty malý svině byly snad ještě horší než hluchavky. Navíc bylo lepší je žrát hned z keříčků, než je dávat do ešusu...

Jenže teď jsem se přestěhovala do Ráje, borůvky tu rostou, navíc můj vymyslel jako dárek babičce k narozeninám hromadu borůvek. A tak sedím mezi keříčky, sbírám ty mrňavý kuličky a zjišťuju, že mi to vlastně už nevadí, že je na tom i něco lehce uklidňujícího. Asi rostu nebo co.

A domů jsem si přinesla klíště.