Jak už jsem se letmo zmínila v minulém článku, změnila jsem práci. Sice, když jsem se v dubnu stěhovala do Ráje (a bylo to mé třinácté stěhování), docela přesvědčivě jsem tvrdila, že už práci měnit nechci. A sama jsem tomu věřila. Ono měnit práci, poznávat nové lidi, učit se nové věci je docela opruz. Jakože velkej. Navíc mi bylo tvrzeno, že v téhle práci budu mít určitě nejvíc peněz ze všech prací, které tu můžu sehnat. A peníze jsou pro mě důležité. Hodně. Je fajn mít co jíst a střechu nad hlavou. To nám dává práce.

Už vám někdy práce ničila život?

Nikdy jsem si nemyslela, že se mi něco takového stane. Mám občas o sobě přehnané představy - vidím se jako silnou, energickou osobu, která hodně vydrží. Namísto toho se ze mě pomalu, ale jistě za třičtvrtě roku stává vyčerpaná, podrážděná troska, které se nic nechce. A nic, znamená NIC. Byla jsem zvyklá mít aktivní život, který mě bavil. Teď pro mě byla předzvěst aktivních výletů spíš důvod k rozmrzelému podráždění. A dvacet pět kilometrů za volantem do práce tam a zpátky mě s přibývajícím sněhem a ledem pokrývající silnici ve zdejším kraji dovádělo k šílenství (a taky strachu z blízkého zabití se).

Zoufalství mě donutilo poohlídnout se po jiné práci. Po práci blíž, nejlépe po práci, kam budu moci jezdit na kole. A možná se i smířím s tím, že budu mít menší plat. Jaké bylo překvapení, když jsem zjistila, že mi v době, kdy jsem se sem stěhovala lhali. Lhali o platu jen proto, aby mě dostali do práce, kde chybí obrovské množství zaměstnanců (no proč asi). Sice jen hořká tečka, ale totálně poslední, způsobující touhu zabouchnout za sebou obrovské, těžké dveře (jenže žádné takové jsem neměla k dispozici).

A tak chodím do nové práce. Možná nejsem v tak profesionálním prostředí jako předtím. ALE - konečně si cítím jako člověk. Úplně jsem zapomněla, jak příjemné je , když vás někdo normálně pozdraví a dokonce použije i úsměv. Není to práce ideální, ale konečně zase začínám chtít žít aktivně, konečně přestávám být tak unavená, že každá buňka v mém těle potřebuje vlastní polštář.

Asi to mělo něco do sebe. Asi bych si téhle práce nedokázala tolik vážit. Nicméně - konečně jsem spokojená a na jaře vytáhnu kolo :o)