Mám v práci takovou zvláštní kolegyni. Je extrémně pomalá a vždycky na mě dlouze a významně zírá. Neptala jsem se jí proč na mě tak civí, abych se nedozvěděla něco, co nechci. Prý je totiž duchovně založená, cítí energie, vidí aury a podobný nesmysly, kterým se z větší části nedokážu nepošklebovat. Takže bych se nerada dozvěděla, že mám negativně strakatou auru, nebo že mě provází temná a hustá energie, z který odkapávají čerti. 

Kdyby na mě ovšem jen čuměla a počítala pruhy na auře, tak to asi neřeším. Snažím se s ní moc nekomunikovat. Jenže ona se ke mně čas od času přitočí a začne mi do hlavy hustit moudra. Moudra, která VŽDYCKY začínají větou: "jo, děvče, to poznáš, až..." Libovolně si můžete dosadit. Nejčastěji, samozřejmě, až budu mít děti. Protože jediný smysl ženy je nechat se oplodnit, aby poznala moudro světa, které se vyjeví jen mozku, v kterém klokotají hormony. Taky to poznám, až budu tak stará jako ona (je asi o deset let starší a já teda rozhodně nehodlám být po čtyřicítce usedlá a protřelá životem jak starý šaman), samozřejmě poznám, jaký je můj partner debil, ale až spolu budeme dýl.

Měla bych být zjevně ráda, že se se mnou podělí o svá životní moudra...

Prosím vás - pokud máte podobné tendence, nedělejte to. Nikdo nemá patent na život, lidi nejsou univerzální, nikde není psáno, že všichni budou mít děti, že je všichni dokonce chtějí, a že každej chlap je dement, zatímco ženská je hvězda jasná. Možná by mi mělo být takové chudinky líto, ale spíš mě to vzteká a mám co dělat, abych na ní nezačala bejt fakt hnusná.