Tak většinou parazituju na jiných. 

Všechny výše zmíněné blogy měly jednoho společného jmenovatele - a sice byly z reálného života, reálných lidí. 

Ovšem blogy normálních lidí se nějak vytratily. Nejsou. Nebo jestli jsou, já o nich nevím. 

Všichni, kdo píší blogy, kterým vycházejí knížky a měli by být špičkou blogerů se nedají, alespoň za mě, číst bez úšklebků na tváři. Všichni jsou strašně dokonalí, všichni jsou neskutečně pozitivně nalazení. A když už nemají den, umí to přednést s nadhledem a lehkostí, protože je přece nic neporazí. A jako bonus si pak pořídí děti. A je jedno, jestli je před tím děti moc netankovali nebo k nim měli alespoň střízlivý přístup s prima předsevzetím, že nebudou veřejně na internet cpát fotky dětí. Měla jsem chuť jim zatleskat. Jupí. Konečně někdo, kdo nemá pocit, že jeho dítě zajímá celej svět (nezajímá), komu nepřijde normální dávat pedofilům veřejný materiál. Žádná to nevydržela. Žádná. Všeobecně matky blogerky se dělí na dva druhy. Jedna je strašně chudák udřená, protože mateřská není dovolená, děti jí seberou všechen čas. V překladu - všechno podřizuje dětem, jejich přání je jejím slovem boží. V komentářích jí přikyvují podobně smýšlející osoby. Druhý tip se naopak nebojí přiznat, že mateřská je opravdu dovolená. Jsou štíhlé, opálené, chodí pravidelně běhat, zdravě se stravují, občas dají nějakou fotku z dovolené a rádi radí, jak správně žít i myslet, i když třeba pro mě by to znamenalo chodit běhat ve čtyři ráno, což mi nepřijde ani zdravý, ani reálný. Druhá skupina je o něco snesitelnější než první, ale že bych to musela číst pravidelně... To fakt ne.

     A tak občas čtu luxusní život Vanilky, která nejdřív žila z toho, že hodně nakupovala oblečení a hodně se patlala drahou kosmetikou, teď si pořídila dvě děti  a protože se rozhodla nechodit do práce, měla nad nima spoustu času hloubat nad každým jejich fňukem (ta teď blog zrušila), ale žije v Lucemburku, tak to bylo alespoň trochu zajímavé. Mám radost, když něco napíše Selner, který pracuje s autistama, ale protože je reálnej člověk, tak se nebojí přiznat, že ho děti občas serou, a že taky kvůli práci dost pije. Asijatka je zase náhled na jinou kulturu a vlastně se o jejím životě nedozvíte nic moc, ale i tak je to čtivé. Pokud se chci hodně znechutit, zajdu si na Kafe a cigárku, kde mě Doležalová irituje svojí naivitou, lásku ke všemu, co má dvě až sto nožiček a úžasným vztahem k rodině. A poslední dobou si občas u oběda pročtu co píše Tereza v Oslu, i když tam spíš čekám, až to bude zajímavé (vždyť jí prý taky vyšla knížka), ale zatím chodí na jógu, svému synovi říká Williamínek (bleee), má úžasnýho manžela, má úžasnou práci, má úžasný všechno....

    Jenže víte co? Mně tyhle idylický psaníčka lezou krkem. Protože já jsem většinou minimálně nasraná, když už ne smutná (i když to jsem poslední dobou většinou), jóga mi přijde praštěná, seznam lidí, který bych nejradši vystřelila na nějakou vzdálenou planetu se utěšeně rozrůstá, musím chodit do práce, protože bych jinak skončila pod mostem a opravdu si nemůžu dovolit odletět na měsíc s rodinou na Bali, abych pak mohla psát o tom, jak je to úžasný a pro každýho to nejlepší. Kouřím, po náročnym dni v práci si dám skleničku  až pět a fakt si nedokážu představit, že bych si měla jít před prací, která startuje ve třičtvrtě na šest ráno a končí v tu samou hodinu večer jít zaběhat. 

V práci stojím na nohou/běhám/musím přemýšlet. Počítač tam teda máme. Jeden. Sednu si k němu jen, když chci vytisknout štítek. 

Přijdu si divná. V dnešní sladký době plný křehkých, ukníkaných holčiček s perfektními životy, perfektní prací, perfektními partnery. 

Prosím, nemáte někdo tip na blog nějakýho loosera? Abych si nepřišla tak sama :o)