Pondělí - Radůza. Tolik let jí poslouchám a dneska prvně jsem šla na koncert (kde mě místní kulturní centrum natáhlo skoro o stopadesát korun). Famózní. Hlas, z kterého mrazí. Jen nechápu, proč si vždycky musím sednout vedle nějakýho exota. Teď vedle mě seděla zjevně velká fanynka. Která celou dobu tleskala a doprovázela Radůzu svým zpěvem. Takže krom Radůzy jsem poslouchala ještě slečnu/paní vedle. Když se koncert chýlil ke konci, mělo zpívat i publikum. Zjistila jsem, že osoba vedle si doteď jen potichu prozpěvovala. Tuhle chvíli brala jako pokyn, že může přidat na hlase a řvala až do konce koncertu. Jupí.

Úterý - Když si chcete v práci udělat pohodu, zaměstnavatel na vás vymyslí něco, aby vám tu pohodu zbořil. A tak jsem se musela celý den smýkat.  Hladová. Nesnáším, když mám hlad. Jsem pak nejvíc na světě protivná...

Středa - Konečně jsem nechala sundat kobyle podkovy. Takže misi - "vezmeme si kobylu, zbytek si zařiď sama" můžu prohlásit za ukončenou. Třeba mi konečně přestane tikat v oku. 

Čtvrtek - Večer jsem zoufale hladová. A unavená. Takže se nakrmím hnusnou pizzou, nedobrým hermelínem, dvě piva a jsem mrtvá. Sotva dojdu domů. 

Pátek - Zahajujeme sezónu ježdění na pivo k jezu. První fotka západu slunce nad řekou. Jen tak dál.

Sobota - Výlet na kole do prima hospody.  Jsme tam pozdě, takže na poměrně frekventované cyklostezce už nikdo není a jsme tam sami, jen vedle nás popíjejí majitelé. Večer voní řekou a posekanou trávou. Jen je škoda, že jsem po třech denních dvanáctkách za sebou úplně hotová a večer se mi vrátí tik do oka...

Neděle -  Kojení na veřejnosti. Prvně jsem si uvědomila, jak mě to sere, když holka sedíc přímo přede mnou vytasila kozy a jala se svoje dvouletý (!!!) dítě kojit. Člověk neví, kam se má koukat, aby jí na ty kozy nečuměl (a vyloženě jsem byla nadšená, že tam mám sebou přítele, takže jsem ještě musela přemýšlet, jestli jí na ty kozy taky čumí a co si o tom myslí) a nevypadal nezdvořile. Nehledě na to, že dívat se na velký, dvouletý dítě přisátý na kozu je jednoduše nechutný. Ble. Přitom snad není takový problém se otočit zády. Aneb jak se ženský snižujou na chodící mlíkárny bez špetky studu. Alespoň jsme se pak vyškrábali na Děčínskej Sněžík, takže můj traumatický zážitek z velkých dětí chmatající matkám do výstřihu byl rozchozen.