Čas do soboty se strašlivě vlekl. Jak já se bála, že něco nevyjde. Bála jsem se, že mi vyjde pozitivní PCR test, bála jsem se, že při běhání někde uklouznu a zlámu si nohu, bála jsem se, že se po cestě do Prahy někde vybourám. Nejraději bych se obalila do bublinkové fólie a v sobotu se prostě teleportovala na Výstaviště.

Sobota - bylo to tady! PCR test negativní (i kamarádčin, uf), běhání jsem přežila, cestu do Prahy si užila neskutečně. Miluju Prahu, považuji ji za svůj domov, nejspíš už vždycky budu. A jestli mě někdy bavilo řídit, tak v Praze - řídit se s Feldou po Václaváku, přičemž jste nejspíš jediný majitel Felicie v Praze - k nezaplacení. Takže, i když jsem se tam brutálně zamotala (to by se mi nikdy dřív nestalo), najela navíc dvacet kilometrů, vychutnala jsem si každý ten kilometr navíc, ty mraky vzpomínek. Alespoň, že ještě u kamarádky nejsou modré zóny a já mohla pohodlně zaparkovat takřka před vchodem (normálně bych jela vlakem, ale v neděli mě čekala noční a nechtělo se mi ty plesové šaty tahat po hromadné dopravě). 

Vyfešákovat se, narvat se do nenáviděných podpatků, zjistit, že jedna punčocha je samodržící a druhá není, potřebuje podvazek, který jsem si opravdu nevzala a tudíž mi sjíždí ke kotníku. Ale protože Praha, tak není problém koupit v DMku punčochu novou po cestě na Výstaviště. V našem maloměstě všechno v pět večer zavřou a nazdar. Jak moc se mi stýská. Po mojí nejlepší kamarádce, po Praze, po životě tam... No nic. 

Na Výstavišti jsme přesně v půl sedmé, jak byly instrukce, mezitím mám několik hovorů z ČT, kde, kdy budeme, jak se máme chovat. Představa o hvězdném výstupu skončí u vchodu na Stardance, kde nás odmítnout pustit dovnitř, protože se pouští až od sedmi, že máme natáčet reportáž je nezajímá, jméno redaktorky nikdy neslyšeli a celkově nejsou moc příjemní. Naštěstí nás zachrání někdo z produkce, protože mám pocit, že bychom tam stály možná ještě doteď. I tak musíme předložit očkování, PCR testy, u kterých jsem musela s širokým okolím neustále prodiskutovávat, kdy se můžu nechat otestovat, abych nebyl starší než požadovaných sedmdesát dva hodin a zároveň mi stihl přijít včas, a pak nás milostivě pustí. 

První dojmy? Místo konání je neuvěřitelné bludiště. Prošli jsme tolika chodbama, že jsem za chvíli nevěděla, kde jsem. Fiktivně si vytřít nos - pro kameru, poskytnout rozhovor, zatímco pošilhávám po parketu, kde tanečníci (z kterých mě zajímá tedy hlavně Tomáš) nacvičují společnou choreografii, snažit se nechovat jako kretén, pro kameru se protlačit mezi židličkama a sednout si na místo, pak ještě jednou, rychlé rozloučení, za půl hodiny to musí být v televizi. A pak, že je ta práce pohoda. Sice jsem doufala, že dostanu alespoň StarDance hrneček, když už jsem tam musela šaškovat, ale to zjevně nikoho ani nenapadlo a já nejsem tak průbojná, abych se na něco takového zeptala (a stejně mě mohli pustit za Tomášem do šatny :oD ).

Sice nás ujistí, že nevadí, že jsme tam dřív, ale za chvíli nás odchytí někdo z organizátorů, ptá se, co tam děláme a bez pardónů nás vyženou na chodbu. Pak začnou pouštět zbytek lidí a my můžeme zpátky na naše místa, kde už jsme jednou byly. 

Celé to hrozně dlouho trvá. V respirátorech, které vyfasujeme, se nedá dýchat, jsou moc těsné, tahají uši dopředu. Když jsme si vzali jiný, stejně černý, jsme upozorněny, že si musíme vzít ten jejich. Když si ho někdo na chvíli sundal, ne moc příjemný bouchač z ochranky na něj vyjel, ať si ho okamžitě nasadí. Vedro a ne moc pohodlné židle, na kterých, obzvláště po úrazu kostrče, si myslím, že umřu. Jsme tam od půl sedmé do půl dvanácté, přičemž byla jedna jediná pauza na pět minut. Ale při té pauze jsem potkala Miraie na chodbě. Usmál se a mrkl na mě a jak se mi nikdy nelíbil a do začátku StarDance jsem netušila, jak vůbec vypadá, tak můžu přísahat, že jsem při tom šla do kolen. Takové charisma se jen tak nevidí. Ach ♥

Každopádně i přes tu neskutečnou náročnost (a to jsem tam jen seděla - netančila jsem, nemusela se šestkrát převlékat, pětkrát tančit, moderovat, běhat s kamerou mezi tanečníky), to byl naprosto úžasný a nezapomenutelný zážitek. Bylo to prostě PERFEKTNĺ a nikdy jsem nevěřila, že se tam opravdu dostanu a uvidím to naživo. Jedná škoda Covidu, protože jsem neměla možnost vyfotit se s Tomášem, nemohly jsme tam ani pobýt déle. Parket (který je maličký, v televizi vypadá mnohem větší), v pauzách a po skončení obehnaný páskou, aby náhodou nikoho nenapadlo se k soutěžícím jen přiblížit. 

A cesta domů autem byla super. Prý jsem magor, ale já vždycky řízení po Praze milovala a teď jsem si tu cestu domů, kdy jsem musela projet celou Prahou neskutečně užila. Tolik vzpomínek, tolik nostalgie...