Tenhle článek už si sumíruju v hlavě dost dlouho. Také jsem čekala, až to řeknu jediné kamarádce, která tenhle blog (asi) čte, protože dozvědět se to z blogu mi přijde trapné. Stejně jsem jí to nakonec oznámila textovkou, protože jsem to prostě osobně nestihla. No co už :o)

Protože už nejsem nejmladší (na občance, v hlavě asi nevyrostu nikdy a jsem za to ráda), musela jsem už pár let odolávat dotazům "co děti". Nikdy jsem tyhle otázky nepochopila. Jsou nevhodné, nikomu do toho nic není. A když říkám nikomu, tak myslím nikomu. V mé rovině je to věc mezi mnou, mým mužem a možná ještě nejlepší kamarádkou, která o mně ví naprosto všechno. Jinak si myslím, že jsem člověk, nejsem děloha s nožičkama a není ničí povinnost se reprodukovat. Navíc - děti mě nikdy moc nebrali, opravdu nepotřebuju koukat do kočárků a koťátka mi přijdou roztomilejší. Není to společensky správně, ale je to tak. Čím víc jsem tyhle pitomý dotazy dostávala, tím víc jsem se zatvrzovala. Takže jsem nakonec odpovídala neurčitě, něco ve stylu nevím, uvidíme a podobně. Plus - čím déle trvalo, než jsem opravdu otěhotněla (trvalo to asi rok), tím víc jsem si říkala, že je se mnou něco špatně, a i když jsme se s mužem dohodli, že se z toho nezblázníme, když nebudeme mít děti (naštěstí mi nikdy biologické hodiny netikaly, abych měla zoufalou touhu po miminu), tak ten pocit, že jste možná nějak rozbití je frustrující a nepříjemný a já začala mít po otázkách, co teda ty děti vztek a chuť brečet. Buďte tak hodní a neotravujte podobnýma otázkama ženy v okolí (chlapi jsou v tomhle ve výhodě, ti se berou jako plnohodnotní lidé i bez dětí), taky se nikoho neptáte, zda má pravidelnou menstruaci a jak dopadla prohlídka u lékaře. 

Nicméně nakonec jsem otěhotněla, vtipně při covidu, když jsem neměla jen dvě čárky na antigenním testu, ale i na tom těhotenském :oD Myslela jsem si, že budu mít klid? Myslela. Mám ho? Ani náhodou. 

První, kde jsem to oznámila, musela být práce, kde to věděli ještě dřív, než to věděla rodina. Nejlepší byla reakce té kolegyně, která mi totálně pohanila svatbu - první, co řekla bylo: "vždyť jsi děti nechtěla!", a pak na mě vyplivla: "Tak gratuluju, no." Kolega se málem zvrátil nazad, ale já se musela smát. Závist je hrozně nepříjemná věc - udělá z vás zrůdy :o)) 

Pak už jsme to tak nějak průběžně oznamovali, jak to šlo. Někomu dřív, někomu později. A já nestačila zírat. Protože jakmile otěhotníte, stane se vaše embryo věcí veřejnou. A běda, jak se vymykáte běžnému standartu toho, jak by měl vypadat rodič.

1) Musíte najednou zbožňovat všechny mimina okolo.

Výše jsem psala, že mě mimina neberou. VŠICHNI okolo to vědí, nikdy jsem se tím netajila. To je jedno. Jakmile jste oplodnění, musíte zbožňovat všechny děti okolo. Blbý je, že jsem nepodstoupila lobotomii a na děti mám pořád stejný názor. A ještě blbější je, že nemám ve zvyku lhát. Takže na všechny pitomý řeči o dětičkách se ušklíbám. Korunovala to moje matka, když se začala rozplývat nad pořadem "Malé lásky", a že na to určitě koukám. No fakt nekoukám, nevidím k tomu jediný důvod. Teď někdy jsem na kousek koukla. Byl tam nějaký pán, který měl asi dva zuby a hlasitě se smál, že se ve svý ženě hrabe každou chvíli (v reakci na to, že jí musí otočit dítě v děloze, aby nemusela na císařský řez). Fuj. Jakmile se z vás nestane slintající bezmozek při pohledu na kočárku, už máte nálepku "hrozný rodič". Otázek, zda budu mít teda ráda alespoň to svoje jsem dostala nespočet. A proč bych jako kurva neměla?! A co si to ty lidi vůbec dovolují? Jsem dospělý člověk, dítě jsme si pořídili po rozumné úvaze. Nemusím mít ráda všechny děti v okolí, abych měla ráda to svoje. Děti v okolí jsou cizí, tohle bude moje. Tečka. Dítě si pořídí každá tupka, která se sotva umí podepsat, ale já budu schytávat stupidní kecy, že vlastně budu špatná matka. Moje máma se už dokonce vyjádřila, že se klidně ujme. Omlouvá jí jen to, že je po mrtvici a sotva se dokáže postarat sama o sebe. Její úsudek je tedy nerelevantní. Ale nasraná jsem z toho pořád.

2) Musíte se bezmezně těšit

Dítě se mi narodí na konci září. To je ještě pět dlouhých měsíců bez dítěte. I tak bych měla podle okolí nakupovat blbosti jak zběsilá a každý den se těšit na to, až se narodí. Spoustu věcí mám od ségry, včetně kočárku, doufám, že nebudu muset kupovat nic a upřímně - je to jedno malý dítě. Kolik toho asi potřebuje? Opravdu musí mít mraky oblečení, které ani neunosí? Asi ne. Na argument, co když potratim dostávám jedinou odpověď: "No to ani neříkej!" Protože se to přeci neděje. Nikdy. Jasně. 

3) Stáváte se nadčlověkem, musíte se obalit bublinkovou fólií a být na sebe opatrní

Je to blbý, ale ženy těhotní od té doby, co jsou na světě. Nedělá to z vás někoho víc. Zároveň to, že nebudete dělat nic, co by podle vás mohlo děcku v děloze ublížit nezaručí, že si neublížíte. Já například vylezla nedávno svou první ferratu (o tom musím napsat!). Byl to neuvěřitelný zážitek, bohužel jsem to schytala. Co kdybych upadla a praštila se do břicha?! To, že jezdím autem, kde je mnohem větší šance, že se nabourám a dítě má mnohem větší šancí nepřežití, než na blbý ferratě už nikomu nedochází. 

4) Těhotenské problémy jen schválené

Otázka "jak ti je?" mi přijde docela v pořádku. Tedy. Haha. Mně je vcelku dobře, to znamená, že nezvracím, nemám chutě. Ale jsem pekelně unavená a bolí mě břicho. To jsem se už ale naučila neříkat. Protože na tohle vám každá zasloužilá matka řekne: "Pche, co budeš dělat až budeš mít dítě, velký břicho..." doplňte si dle libosti. Takže můžete zvracet a žrát okurky ve velkym. To je dovolené. Zbytek ne. 

5) Jméno a počet vašich potomků je věc širokého okolí

"A jak se bude jmenovat?" Pro potomka máme pracovní jméno, které je staročeské a nestandartní. Nejdřív jsme si říkali, že budeme ze srandy říkat, že se tak bude jmenovat. Nečekala jsem, že se setkám s takovým odporem. Jako přijde vám normální někomu mluvit do toho, jak pojmenuje SVOJE dítě? A argument, že se mu budou děti ve škole smát? To jako vážně? Víte, kdo učí děti posmívat se druhým kvůli takovým blbostem, jako je jméno? Rodiče. Tedy ti, co se teď pošklebují jménu ještě neexistujícího dítěte. Proberte se. Dítě bude nás dvou a my ho můžeme pojmenovat, jak my uznáme za vhodné. Výkřiky, že to snad ne, a že to nemůžeme jsou naprosto mimo. Stejně, jako s počtem dětí. Společensky uznávané jsou dvě a tečka. Já dvě nechci. Pro mě je jedno naprostý strop. Z finančních i sobeckých důvodů. Těch keců okolo (nejvíc mě zvedá ze židle, že si to rozmyslím, protože teď jsem ještě nesvéprávná). Jaká to bude škoda, že nebude mít sourozence. Jak bude rozmazlený. Bla, bla, bla. Moje děloha, moje tělo, moje dítě. Proč někomu přijde v pořádku mi nutit, kolikrát se mám rozmnožit, když se ho to vlastně netýká mi zůstává rozum stát. Všiml si vůbec někdo, kolik je na planetě lidí?

 

6) Strašení

Všichni ti, co vám nutili, že musíte mít dítě, a že je to jediný smysl života vás teď začnou strašit. V kostce - nikdy (ale jako už NIKDY) se nevyspíte, poznáte opravdové starosti, začnete se všeho a všech bát, nikdy už nebudete moci pracovat, nikdy už nebudete mít na nic čas, ani na záchod. Prostě život končí, bude to jedna velká hrůza. Mám známou, jejíž novorozenec furt spí. Mám známou, jejíž novorozenec neustále vříská a celou noc nespí. Co z toho vyplývá? Každý dítě je jiný, nikdo neví, jaký bude to moje a hlavně - mě to prostě teď nezajímá. Mě tyhle řeči obtěžují. K čemu mi jsou? Stejně si musím na všechno přijít sama. A nikdy jsem nepochopila, proč si tedy ženský pořizují zástupy dětí, když je to takové peklo.

7) Nesmíte se cítit tlustě

Zatím jsem přibrala asi tři kila, ale vyvalilo se mi břicho. Břicho je moje velké, celoživotní trauma a teď mám pupek, který ale pořád nevypadá moc těhotně a nejde zastrčit. Takže se cítím tlustě. Když to někomu řeknu? "To se nesmíš přežírat!" Zaručená rada. Přece jsem tupá a nevěděla jsem, že budu mít břicho? Věděla. Ale nesmí mě to štvát? Ach jo.

Taky mě překvapilo, kolik lidí nechápe, že nemůžu chodit do práce. Sice bych se měla bezmezně šetřit, ale zároveň by mě nechali sloužit na ARU. Budiž jim omluvou, že lidi, kteří sedí v kanceláři asi nechápou náplň mé práce. Zdravotníci rovnou předpokládají, že jsem doma. Samozřejmě jsou klidné služby, ale jsou taky služby, kdy prostojíte dvanáct hodin na nohou, krotíte zmatené pacienty (víte, že umí dobře kopat? A dost často trefí břicho), taháte cvalíky, kde sto kilo člověk není žádná výjimka a pracujete s chemikáliemi. Myslela jsem, že to vydržím, ale po pár resuscitacích, kdy jsem myslela, že nedojedu domů jsem to vzdala. Po divení se, že tedy nechodím na denní a noční směny následuje dotaz: "A nenudíš se doma?" Vy se doma nudíte, když nejste v práci? A není to trochu smutné? Tyhle otázky ve mně vyvolávají pocit studu, pocit, že musím mít každou vteřinu dne vyplněnou nějakou smysluplnou činností. Jenže já jsem občas prostě unavená a třeba si většinu dne pročtu. A pak je mi to blbý, protože přeci bych se neměla flákat a taky nechodím do té práce, žejo. 

Tenhle článek se mi nějak protáhl. Přitom by ho stačilo shrnout do prostého: "Nepleťte se ostatním do života." Ale i kdyby se jen jediný člověk nad sebou zamyslel, jestli třeba se svýma moudrýma radama nepřestřeluje, je to úspěch :o)