Ptala se mě známá, s kterou jsme v zimě venčily děti.

Na konci září před dvěma lety (ano, tak dlouho jsem tu nebyla, stydím se, chybí mi to, ale nastartovat počítač, je věc, která mi zabere minimálně půl hodiny času a taky jsem prostě líná) jsem porodila malého chlapečka, do kterého jsem se (oproti očekávání okolí) neskutečně zamilovala. Samotný porod byl pro mě hrozný zážitek, na který jsem myslela, že nikdy nezapomenu. Inu, o rok a kus později jsem zjistila, že se ty ostré hrany obrousily, zlé zážitky byly zasunuty někam do pozadí. I tak, je fajn si to zapsat, poznamenat, že se stalo něco, co už se nebude opakovat. 

Na začátku těhotenství jsem dostala Covid. To prý nevadí, říkali všichni (a odborné články), v takhle ranném stádiu těhotenství se vir k plodu nedostane. Sem tam, následující měsíce, na mě vyskočil článek, že podle studií, když onemocní těhotná virem Covid19 po třetím trimestru jsou prokázány neurologické poruchy ve vývoji novorozence. Hrozný. 

Celé těhotenství bylo vlastně docela fajn. Myslela jsem, že budu chodit dál do práce, ale, i když má zaměstnavatel povinnost dát mě na ranní směnu, naše vrchní mi do toho hodila vidle a prakticky mě poslala na neschopenku, aby se mnou nemusela zabývat. Chvíli jsem myslela, že to dám, ale stačila jedna resuscitace, abych pochopila, že takhle opravdu ne. A tak jsem nastoupila na pracovní neschopnost, abych si naposledy v životě užila dlouhé prázdniny. A bylo to super. S mužem jsme do sebe byli hodně zamilovaní, nic moc mě netrápilo (až na křeče a pálení žáhy). Sice jsem si představovala, jak budu dál cvičit a běhat, protože jsem měla našlápnuto na půl maraton, ale únava byla tak veliká, že jsem po prvním uběhnutém kilometru myslela, že umřu. Až na občasné útoky mé rodiny, kdy mi neustále matka vnucovala, že mi dítě sebere sociálka, protože se na něj, dle jejích měřítek, dostatečně netěším a nebo ho zabiju, protože nejsem kompetentní v péči o novorozence (s podporou mé sestry, že má matka přece pravdu a je to moje chyba), to bylo fakt super období, na které se dá už jen hezky vzpomínat. 

A týden před termínem porodu jsem chytla Covid - zase. Tentokrát už to byla taková legrace. Vlastně jsem se bála. Moje největší fóbie je z postižených dětí, na začátku těhotenství měl malý podezření na Downův syndrom a byla jsem si jistá, že při potvrzení půjdu na potrat. Jenže v devátém měsíci těhotenství už na potrat nepůjdete. Když se vám narodí postižené dítě, tak ho máte s nějvětší pravděpodobností na krku po zbytek života. Na gynekologii mě poslali rovnou na konzultaci do porodnice, protože se mnou už nechtěli mít nic společného. Službu konající gynekolog mi sice tvrdil, že nikde nečetl, že by vir poškozovat plod, ale ... já to četla. Každopádně jsem dostala termín nástupu do porodnice k vyvolávání porodu. Hlavně, aby malý vydržel plavat do doby, než nebudu infekční....