To je, když se jednomu život ustálí natolik, že se chce zase vrátit ke psaní blogu, jehož obsah sice není úplně kvalitní, natož poskytující podstatné informace, ale rozhodně to skýtá jistý druh relaxu a navíc ... Člověk si může jen tak blábolit o čem chce - aneb, ať žije (částečná) anonymita. Ale jak se vrátit ke psaní blogu, když internet doma není a kdo ví, kdy bude. My jsme se s Mým totiž přestěhovali do nového bytu. Radost neskutečná, že na to kývnul byla sice zkažená jeho získaným stipendiem a ročním studiem ve Skotsku, ale nakonec jsme to, společně, ustáli (zatím). Alespoň u sebe vidím nějaký pokrok. Ještě před nedávnem bych to neustála ani náhodou. Nevím, jestli mám zavděk dávat svému cvokaři, andipresivům, Mému nebo šťastné konstelaci hvězd. Každopádně ... Není to úplně marné. A bydlení máme nádherné. Prakticky v přírodě, máme balkon (kterému nejvíc přišly na chuť kočky), z kterého pozoruju louku, na které běhá bažant s paní bažantovou, a taky dva zajíci. Uklízet sto metrů čtverečních je sice voser, a taky sice nejsme úplně vybalení, ale nebýt tu to zasraný Skotsko, mám asi růžové brýle a motám se na tý louce i se zajícema, bažantama a motýlkama, blaženě si prozpěvujíc a se svou nadváhou dusat zelenou trávu :o) A objednala jsem si deštník. Na tom by nebylo nic až tak divného, kdybych nebyla svěřepá odpůrkyně deštníků. Dešníky nenosim, nikdy jsem nenosila a myslela jsem, že ani nosit nebudu. Při chůzi zaměstnají totiž jednu ruku, která v podzimním počasí mrzne. Nedopočítala bych se, kolikrát jsem to schytala něčím deštníkem, který při chůzi překáží. Kapky v ksichtě od lidí, kteří urputně vyklepávají deštníky v MHD jsou vyloženě boží. A taky nejsem z cukru - při kontaktu s vodou se nerozpustím a taky mám kapucu. A v neposlední řadě - déšť je přece fajn, no ne? Ale včera jsem byla vyprovázet kamarádku na Hlaváku a viděla slečnu s naprosto úžasným deštníkem, o kterém jsem hned věděla, že ho musím mít - no není úžasný? :o)